Drátěné brýle, pevný stisk a na bradě strniště. „Dobrý den, jsem Mike Perry,“ podal mi ruku drobnější muž v černé kožené bundě. Mezi transsexuály tak trochu legenda. Jako jeden z prvních se nebál o tom, co prožil, otevřeně promluvit. O svém životě napsal i knížku. Je to drsné čtení. Většinu života prožil Mike v ženském těle a dokonce porodil dceru. O tom, co se v něm děje, nikdo netušil.

„Byl jsem skvělá máma,“ směje se. „Dnes mají lidé jako já šanci řešit svůj problém mnohem dřív. Já k tomu sbíral informace a odvahu skoro padesát let.“

Není to nemoc. Je to porucha

Podle současného stupně vědeckého poznání není transsexualita nemoc, ale porucha. Je to pocit příslušnosti k opačnému pohlaví, než se kterým se člověk narodí. Vyskytuje se ve všech kulturách. Vzniká pravděpodobně kombinací genetických dispozic a hormonálních vlivů na centrum pro pocit příslušnosti k rodu. Kolik lidí jí trpí, není přesně známo.

„Známe jen tu část, která se na nás, odborníky, obrátí s žádostí o pomoc. Těch možná trochu přibývá, ale je to dáno i tím, že proces přeměny pohlaví nyní zahajují na rozdíl od minulosti i poměrně mladí lidé,“ připouští sexuoložka Hana Fifková, jejíž ordinací prošly desítky lidí s touto diagnózou.

První byla Lili Elbe

Poruchou pohlavní identity, kdy se biologický muž identifikuje s ženou a opačně, trpěl kupříkladu malíř Einar Wegener, jehož příběh nedávno ožil ve filmu Dánská dívka.

Tento Dán byl první, kdo před 86 lety podstoupil operativní přeměnu v ženu. Stalo se tak v německých Drážďanech, kde po operativním odstranění mužských pohlavních orgánů přijal jméno Lili Elbe. Lili zemřela ve svých 45 letech, rok po čtvrté operaci. Případ Einara Wegenera byl ve své době ojedinělý a jeho úděl nelehký.

Britský herec Eddie Redmayne v roli malíře Einara Wegenera

Britský herec Eddie Redmayne v roli malíře Einara Wegenera

FOTO: CinemArt

„Ještě v první polovině minulého století v medicíně převládalo vidění transsexuality jako duševní nemoci nebo sexuální úchylky,“ upozorňuje Hana Fifková.

„Až 50. léta minulého století postupně přinesla akceptování opačné duševní identity a jako její řešení proces přeměny pohlaví. Cílem je, aby ten, kdo se cítí být mužem, mohl žít jako každý jiný normální muž, a ta, která se cítí být ženou, aby se mohla ženou stát. Tedy něco, co je pro většinu lidí samozřejmostí.“

Ostatní holky randily s klukama

„Svůj první samopal jsem si koupil, když mi bylo patnáct. Tajně,“ přibližuje mi Mike Perry svůj život v době, kdy o transsexualitě neměl ani tušení. Věděl jen, že něco není tak, jak by asi mělo být. Na fotkách vidím štíhlou blondýnku s delšími vlasy a s trvalou, která se nosila v 80. letech.

„Vždycky se mi líbily ženský,“ vypráví hlasem, který jednoznačně definuju jako mužský. „Poprvé jsem se zamiloval do kamarádky na gymlu a fest. Ostatní holky randily s klukama a já nic. Jenže když jsem si představil sám sebe s mou vysněnou, něco bylo špatně. Jako dvě holky mi to prostě nešlo. Já se v těch fantaziích viděl jako kluk.“

Takže homosexualita byla vyloučená a on si připadal jako z jiné planety. Tohle nikdy nikomu neřeknu, slíbil si. Jako v tranzu si jednou přečetl článek o lidech, kteří podstoupili operativní změnu pohlaví. To mu bylo dvacet.

„Můj vysněný svět se odehrával za oceánem. Tam jsem si umístil zemi svobody, kde všichni mohou žít tak, jak chtějí.“ A tak se zrodil Mike. Ivana se ve snech proměňovala v chlapce, dokonce si vyrobila policajtskou a novinářskou průkazku a do kolonky jméno vepsala Mike. Ten snil, že zachraňuje ženy či je úspěšný – jako muž.

Mike se stal matkou

Novinařinu nakonec vystudoval, ovšem stále jako blondýnka Ivana. „Měl jsem za sebou sérii žlučníkových kolik, u nichž lékaři nikdy nezjistili příčinu. Myslím, že na mé nemoci měla svůj hlavní podíl psychika. Držel jsem toho v sobě tolik! Ale tehdy byla tabu i homosexualita, natož pak transsexualita.“

Při životě ho držela hlavně muzika a přátelé. Měl jich spousty, vždyť co by Ivana pro kamarádky neudělala! Do písňových textů zase mohl dávat své stesky a nenaplněné touhy. Nebyl neúspěšný, vydal desku a ve Zlatém slavíku skončil na 14. místě. Nerandil, žil pro přátele, ale i tohle se mělo změnit.

FOTO: archív Mikea Perryho

FOTO: archív Mikea Perryho

Jako Ivana byla poměrně úspěšná zpěvačka a přivedla na svět dceru. Jako Mike se k muzice vrátil.

Jako Ivana byla poměrně úspěšná zpěvačka a přivedla na svět dceru. Jako Mike se k muzice vrátil.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Na jednom večírku po mém koncertě, který se docela povedl, se ke mně přitočil muž, se kterým jsme si rozuměli. Sblížili jsme se a začali jsme spolu chodit. Ten kontakt, ta intimita, pro mě měly takové kouzlo, že jsem byl šťastný. Budu dokonalá partnerka, umínil jsem si,“ vypráví Mike s úsměvem. No, nevyšlo to. Jenže tehdy sedmadvacetiletá Ivana zjistila, že je těhotná. „Otec mého dítěte mě odmítl, ani dceru nechtěl vidět. Nikdy. Posílal jen pár stovek alimentů.“

Po narození Gábiny se Ivaně změnil život. Dcera byla velmi nemocná, dokonce tak, že její maminka musela opustit profesi novinářky, dát vale muzice a cele se oddat péči o malé dítě. Na dno kufru byly pohřbeny i její sny o Mikeovi. Dceru z neustálých nemocí vypiplal, a když ji přijali na gympl a ona už většinu času trávila s vrstevníky, zavátý svět se znovu otevřel.

Hormony a test v realitě

„Diagnóza transsexuality je v první fázi postavená na subjektivním prožitku klienta. Nikdo nemůže vědět lépe, kým je, než on sám,“ vstupuje do příběhu sexuoložka Hana Fifková. „Další fáze procesu přeměny pohlaví ale musí správnost diagnózy potvrdit.“

O co jde? Člověk, který cítí, že patří k opačnému pohlaví, musí podstoupit řadu psychologických vyšetření. Pak následuje test v realitě, ve kterém zájemci o změnu pohlaví žijí ve všech oblastech života v požadované roli ještě před tím, než se přistoupí k nevratným krokům. Oblékají se, hovoří a jednají jako příslušníci vytouženého pohlaví. Žádné sny. Dvacet čtyři hodin denně vystupovat, jednat, žít jako ti, kterými si přejí se stát.

„V tom je rozdíl mezi transsexualitou a transvestitismem,“ podotýká Hana Fifková. „Transvestité se občas potřebují opačnému pohlaví nějak připodobnit, nejčastěji převlečením. Ale ti po přeměně pohlaví netouží.“

V této fázi mohou adepti přeměny začít brát hormony a upravovat svůj fyzický vzhled tak, aby ladil s tím, jak vystupují. Pro tuto dobu je také doporučeno používat jméno neutrálního charakteru, jako je René, Míša nebo Nikola.

První pilulka k padesátinám

„Svůj první testosteron jsem si zobnul na svoje padesátiny,“ pokračuje Mike. Kolegové v práci to přijali s pochopením. Horší to bylo s dcerou. „Nemohu se tomu divit,“ podotýká Mike.

„Na druhou stranu, já už dál nemohl. Dcera se s tím vyrovnávala dlouho. Oslovovala mě v ženském rodě, i když už jsem byl vousatý.“ Dnes už se s tím Gábina smířila, oslovení se však vyhýbá. Snad k přijetí pomohlo i to, že Mike po své přeměně, která byla završena i operativně, navázal vztah se ženou. Ta s ním jednala zcela automaticky jako s mužem.

„Stal se ze mě Mike. Změnil se mi hlas, narostly mi vousy, prsa byla pryč a já se mohl při chůzi klátit tak, jak jsem vždycky chtěl. Testosteron je skvělá věc. Najednou mi nebyla zima a byl jsem víc v klidu a pohodě,“ žertuje Mike. „A jestli to mají jednodušší muži, nebo ženy? Těžko říct. Těsně po přeměně jsem měl za to, že ženy. Ale když teď vidím, jak s námi ženy mávají, nejsem si tím jist!“

Dříve bylo více transmužů

Odborná komise pro provádění změny pohlaví transsexuálních pacientů od roku 2012 projednala 271 žádostí pacientů o změnu pohlaví. Komise vznikla v roce 2012 na základě zákona o specifických zdravotních službách. Do té doby žádosti posuzovaly přímo jednotlivé nemocnice.

Změny z muže na ženu se týkalo 116 žádostí a 155 žádostí bylo opačných, z ženy na muže. Tahle vyváženost však dříve nebyla běžná. „V minulosti u nás převládali transsexuální muži, tedy ti, kteří se necítili být ženou, ačkoli se v ženském těle narodili,“ podotýká sexuoložka Hana Fifková.

Podle ní tomu tak bylo pravděpodobně proto, že se v době, kdy bylo málo informací ve veřejnosti i mezi odborníky, právě oni se snažili urputněji na pomoc dosáhnout.

Většina chirurgických zákroků spojených se změnou pohlaví je hrazena z veřejného zdravotního pojištění. U žen, které se cítí být mužem, jde o odstranění prsou neboli mastektomii, odstranění dělohy a vaječníků a zvětšení a prodloužení klitorisu. Dále pak následuje zúžení močové trubice, které bývá završeno faloplastikou neboli vytvarováním penisu. Jak se to dělá?

Plastiky ze zad i z tlustého střeva

„Technik je více, ale teď je metodou číslo jedna využití kožních laloků z třísel či mikrovaskulárních přenosů ze zad,“ prozrazuje plastický chirurg MUDr. Lukáš Frajer z Perfect Clinic. Za svůj profesní život již provedl okolo tří set operací pacientů s diagnózou transsexuality.

„Z oblasti zad je použita kůže a část širokého zádového svalu s nervem, který se vymodeluje do tvaru penisu a je následně přenesen do oblasti pahorku, kde je napojen i motorický nerv. Ten je po rehabilitaci a zhojení schopen i kontrakce, čímž je někdy zachována i možnost klasického pohlavního styku. Samozřejmě bez ejakulace,“ prozrazuje zasvěceně.

„Operace přeměny pohlaví bývají tak náročné, že všechny najednou většinou provést nelze,“ říká plastický chirurg Lukáš Frajer z Perfect Clinic.

„Operace přeměny pohlaví bývají tak náročné, že všechny najednou většinou provést nelze,“ říká plastický chirurg Lukáš Frajer z Perfect Clinic.

FOTO: archív Lukáše Frajera

Operace bývají tak náročné, že provést všechny najednou většinou nelze. V opačném případě, kdy se žena hlásí o slovo v těle muže, je vytvoření neovagíny prováděno z penisu a šourku.

„Větší část penisu a varlat je odstraněna. Kůže penisu a šourku je použita k rekonstrukci vaginy a stydkých pysků,“ popisuje chirurg Lukáš Frajer.

„Kůže penisu je obrácena jakoby naruby a je vložena do uměle vytvořeného tunelu na hrázi. Tento způsob rekonstrukce bývá velmi zdařilý. Připočteme-li k tomu ochlupení, výsledek je často k nerozeznání od originálu,“ usmívá se a dodává, že méně používanou technikou je rekonstrukce z části tlustého střeva.

„Nervová zakončení klitorisu jsou vytvořena z části žaludu na nervově-cévní stopce, proto bývá pacientka schopna dosáhnout i orgasmu.“

Bývají šťastnější?

Sexuoložka Hana Fifková si myslí, že transsexuálové po vytoužené změně pohlaví bývají rozhodně šťastnější. Je tomu tak ale vždy? Je znám případ Nathana Verhelsta, který se narodil jako žena Nancy Verhelstová. Po operativní změně pohlaví prohlásil, že trpí nesnesitelným psychickým trápením, a požádal v Bruselu o eutanazii. Některé prameny uvádějí, že počet sebevražd mezi transsexuály po změně pohlaví je až kolem 30 procent.

„Spokojenost po přeměně samozřejmě záleží na mnoha faktorech,“ upozorňuje Hana Fifková. „Mezi ně patří přijetí nejbližší rodinou, kvalita partnerského vztahu, pracovní úspěšnost, ale i možnost stát se rodičem dítěte.“

To potvrzuje i pětadvacetiletý Michael Richter z Kladna. Nový rodný list potvrzující završení jeho přeměny z Jany na Michaela získal teprve letos v dubnu a má z něj velkou radost. Jeho rodiče ji ale nesdílejí, dokonce se s ním poté, co jim oznámil svou diagnózu, ani nestýkají.

„Vyrůstal jsem na vesnici a tam to s tou pružností názorů není nejlepší,“ usmívá se podsaditý mladík, jemuž na bradě raší vousy. Hovoří pomalu a rozvážně a působí jako pohodář.

Předstíral, že je lesba

„Že jsem transsexuál, vím už od dětství. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal na vesnici a neměl jsem v té době přístup na internet, jsem dlouho nevěděl, že se u mě jedná o poruchu pohlavní identity čili transsexualitu. A tak jsem se snažil žít, tak jak jsem se narodil. Tedy jako holka,“ vypráví mladý muž. Doma chodil oblékaný spíš jako kluk, ale běda, když někam vyrazili s rodiči.

„To mě navlíkli do holčičích šatů. Jak já to nesnášel!“ Výraz, který Michael nahodí, je výmluvný. Dovedu si jeho odpor živě představit.

„Přesto to do puberty tak nějak šlo,“ pokračuje. „Ale jak přišlo dospívání, začala mi menstruace a růst poprsí, bylo to hrozné! Ve dvanácti letech jsem si doma prosadil aspoň to, že se nechám ostříhat a že nebudu nosit sukně a ani šaty.“ Aby byl klid, našel si později i kluka. „Nikdy jsem s ním ale nic neměl,“ upozorňuje. Kluci mu prostě nic neříkali a zhruba v jednadvaceti si přiznal, že se mu líbí ženy.

„Pořád jsem ale neměl odvahu říct, že jsem trans, tak jsem vystupoval jako lesba. Až jsem na internetu potkal ženu, která měla za sebou přeměnu pohlaví, a začal jsem si s ní psát. Uvědomil jsem si, jak velký problém mám, ale že je řešitelný. Začal jsem tajně chodit na chat pod mužským jménem. Cítil jsem se lépe, když jsem psal jako muž a lidi mě jako muže oslovovali.“

Jana za volantem kamiónu

V té době už s rodiči nebydlel a živil se sám. Ještě jako Jana vystřídal Michael několik zaměstnání, kde byla většinou mužská parta, jako na stavbě či za volantem kamiónu. Když se stále jako Jana seznámil se svou nynější přítelkyní, velkou úlevou pro něj bylo, že ho nejen ona, ale dokonce i její rodina přijímala od začátku jako muže.

Jako Ivana byla poměrně úspěšná zpěvačka a přivedla na svět dceru. Jako Mike se k muzice vrátil.

FOTO: archív Michaela Richtera

„Nesnášel jsem, když mě rodiče navlékli do holčičích šatů,“ vzpomíná na dobu, kdy byl ještě Janou, pětadvacetiletý Michael Richter.

„Nesnášel jsem, když mě rodiče navlékli do holčičích šatů,“ vzpomíná na dobu, kdy byl ještě Janou, pětadvacetiletý Michael Richter.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Bylo to před přeměnou a do chlapa jsem měl vzhledově ještě trochu dál,“ žertuje. Pak už to šlo ráz na ráz. Michael navštívil ordinaci Hany Fifkové a prošel všemi potřebnými vyšetřeními. Diagnóza byla ta, kterou očekával. Transsexualita. Svěřil se rodičům, ale nepochodil. Bylo to pro ně příliš velké sousto. Michael vytrval a svou přeměnu letos dokončil. Pracuje na dispečinku a náhodou zjistil, že ve směně ho střídá muž, který má za sebou tu samou zkušenost.

„Bývaly doby, kdy jsem se cítil vydělený a sám. Dneska mě moji nejbližší známí, rodina přítelkyně, kamarádi i kolegyně a vedení v práci všichni berou jako muže. Jsem moc rád, že se mi postupně změnil hlas i rysy, udělaly se mi kouty na hlavě a vyrostly mi chlupy na nohou a rukách. Konečně jsem sám sebou.“

Panenku, nebo autíčko?

Česká legislativa určuje, že po schválení žádosti komisí pro změnu pohlaví může dojít k chirurgické léčbě. Ta musí být kompletní.

„A to včetně odebrání reprodukčních orgánů daného pohlaví. Právně je pak změněno jméno a rodné číslo na příslušné nové pohlaví. Pokud žijí pacienti v manželství, musí být ukončeno rozvodem,“ připomíná plastický chirurg Lukáš Frajer.

Tereza tvrdí, že měla šťastné dětství. Řekli jí, že je chlapeček, tak se tak chovala. Nechtěla zklamat rodiče.

„Bylo to těžké období,“ říká o rozvodu, který prodělala před třemi lety, vysoká štíhlá brunetka s vlasy po ramena. Jmenuje se Tereza, je jí 39 let, žije v severních Čechách a má osmiletou dceru. Narodila se jí, když byla Tereza ještě Tomáš.

„Moje manželka byla krásná žena, která o sebe pečovala a dělala všechno to, co já nemohla,“ přiznává Tereza. „Mnoho ženskosti jsem si brala od ní, protože jsem jí nemohla dát průchod u sebe.“

Tereza tvrdí, že měla šťastné dětství. Řekli jí, že je chlapeček, tak se tak chovala. Nechtěla zklamat rodiče. „Možná ale něco tušili, protože mi jednou dali vybrat, jestli od nich chci panenku, nebo autíčko. Autíčko, řekla jsem tehdy, protože mi bylo jasné, že to chtějí slyšet,“ vypráví medovým hlasem. Měla štěstí. Nemusela podstoupit žádnou hlasovou terapii, jež vyjde pro ženy, kterým po přeměně zůstane hluboký mužský hlas, docela draho.

„Já ji nepotřebovala, foniatr mi změřil hlasovou frekvenci a zjistil, že mám ženskou, 220 hertzů. Muži mívají frekvenci pod 170. Já neměla nikdy hluboký hlas. Ale ani sílu. Táta se mi jako dítěti smál, že neunesu kolo,“ směje se Tereza.

Zabít to v sobě

Ani Tereza se dlouho se svou odlišností nikomu nesvěřila. Ani své starší sestře. Že ji má, brala jako výhodu, protože mohla projíždět šatníky a převlékat se do holčičích šatů. Líčit se, česat. A všechno to, co holky dělají tak rády.

„Jaký volný čas?“ zeptá se mě Tereza udiveně, když si míchá kávu štíhlýma rukama s nalakovanými nehty. „Žádný jsem neměla. Všechen zabral ten druhý, správný život,“ vysvětluje. „Tedy přeměna v to, co se cítíte, a maskování toho, aby na to někdo nepřišel. Zahlazování stop. Když jsem se oženila, tchyně se mě někdy ptala, co to mám pod očima. Ač jsem se odličovala sebepečlivěji, občas zbytky líčení odstranit nešlo. Život před přeměnou byl neustálý stres a strach, že to praskne,“ vzpomíná.

I na to, že nejde jen o to, zjistit, kým vlastně člověk je, ale taky se s tím vyrovnat a přijmout to. „Což není jednoduché. I když už jsem v sobě Terezu měla, když mi bylo čtyřiadvacet, tak jsem potkala svou manželku. Ocitla jsem se na rozcestí, protože jsem sice věděla, že něco není v pořádku, ale ohromně jsem se zamilovala a doufala, že díky tomu budu moci žít normálně. A chtěla jsem dítě. A taky – zabít to v sobě.“

Vypnout to nešlo

Kolikrát Tereza vyhodila všechno, co si nakoupila! Ženské oblečení, boty, šaty, šminky. Potom přišla na chvíli úleva. Pak se to ohlásilo znovu. „Proto i některé holky narukují k vojákům. Nebo dřou v posilovně. Chtějí tu ženskou porazit. Jenže oni jsou ta ženská.“

A tak i když Tereza jako Tomáš vstoupila do manželství, dlouhodobě to, kým se cítila, utajit nešlo. Jednoho dne přišla manželka domů nečekaně dřív a našla Tomáše oblečeného ve svých šatech. Tehdy se ještě nepřiznal. Nechtěl o svou ženu přijít a tak prohlásil, že se jen občas rád převléká.

„Dokonce jsem to měl od ní i povolené. Pak se nám narodila dcerka, měla jen 600 gramů a my žili jen pro ni. Ale nepřešlo to. To se nedá vypnout.“

Na internetu měla Tereza svoje fotky jako žena a seznamovala se tam s muži. Jenže vždy, když se měli sejít, musela to stopnout. Cítila se hrozně. Ale zpět už to nešlo a manželství se začalo rozpadat.

Rodičem budu stále

„Jednoho dne jsem si musela sbalit věci a odejít. Bylo to hrozné. Šla jsem k mamce a ta byla první, komu jsem se svěřila. A víte, že měla radost? Viděla, jak se hrozně trápím, a ulevilo se jí, že netrpím nějakou smrtelnou nemocí, ale jen transsexualitou,“ vzpomíná Tereza na svůj coming out. Ačkoli nesla rozvod těžce, díky němu se rozhodla, že do přeměny půjde.

„Bylo mi 35 a o rok později jsem začala. To je mimochodem průměrný věk změny pohlaví,“ říká Tereza, která si o své cestě od Tomáše k Tereze píše blog.

Také o tom, že jí operace opravdu změnila život. „I psychicky. Dříve se mi líbily i ženy, ale po operaci už jednoznačně muži. Odložila jsem něco, co nebylo moje,“ usmívá se laškovně. Jako muž nemohla vystát plesy a byla spíš samotář, jako žena si tanec užívá a do společnosti chodí ráda. Má přítele a jednou za čtrnáct dní i svou dceru. Ta jí říká jménem. „Moc se mi to nelíbí, co mám dělat? Ona maminku má a tatínek už nejsem. Jsem stále její rodič a to se nemění ani v mužském, ani v ženském těle.“