„Svoje rodiče moc obdivuju. Mamince bylo dvacet, tatínkovi jen o trochu víc, když se rozhodli, že opustí rodnou Makedonii. Chtěli poznat jinou kulturu a vyzkoušet si žít v jiné zemi,“ vypráví Sára o tom, jak se její rodina dostala ze Skopje, hlavního města jednoho z nástupnických států bývalé Jugoslávie, Makedonie, do Čech.

„Mým domovem ale mohlo být třeba i Sydney, protože naši přemýšleli o přesunu i do Austrálie. Tam má maminka část příbuzenstva. Ale Čechy naši znali z dovolené a zejména otec tu měl kamarády a známé.“ Sáře byly dva roky, když její rodiče zakotvili v Praze. Hlavně její maminku tohle romantické město natolik okouzlilo, že už o dalším stěhování rodina nepřemýšlela. Praha se stala jejich druhým domovem.

Jasně že je pro mě rodina důležitá, ale to pro mě není aktuální téma. Chtěla bych poznat svět. Pro mě je zatím jediná rodina ta, kterou mám.

„Česky i makedonsky jsem se učila souběžně. Doma na mě mluvili makedonsky, ale dávali mě i do jeslí a školky, abych pochytila češtinu. Ačkoli jsou ty dva jazyky dost rozdílné, hovořím oběma stejně.“

Vítejte v mojí šou!

Rodiče si velmi záhy nemohli nevšimnout Sářina hereckého talentu, a když dcerce bylo šest, zapsali ji do dramatického kroužku. „Ráda jsem se předváděla,“ směje se. „Zpívat, tancovat, to bylo moje, to mě bavilo nejvíc. A pak jsem jednoho dne popadla kameru a začala se u toho natáčet. Vítejte v mojí šou! vykřikovala jsem a snila o tom, že jednou to bude skutečnost.“

FOTO: Milan Malíček, Právo

Velmi dobře si vzpomíná, jak obrečela svou první roli. Byl to anděl v živém betlému a představení se mělo předvádět venku. Sára ale onemocněla. „Nechtěla jsem za žádnou cenu připustit, že bych nehrála. Byla jsem odhodlaná jít na premiéru i s horečkou.“ Nakonec jí maminka namluvila, že se představení ruší kvůli počasí, aby se dcera mohla v klidu uzdravit.

Brzy ale v dramatickém kroužku dostala roli Gerdy v Zimní královně a to ji s propásnutou premiérou smířilo. Herecké ambice ji ale nepouštěly, naopak. Brzy začala jezdit na herecká a muzikálová soustředění či letní herecké školy.

„Byla jsem dítě, co mělo spoustu kroužků. Chodila jsem na aerobic a mnoho dalších, ale herectví bezkonkurenčně vedlo. Měla jsem v tom od rodičů bezvýhradnou podporu, všude mě vozili a opravdu se mi věnovali. Teď to samé dělají pro mého desetiletého brášku Tea. Věnuje se naplno fotbalu. Občas mu i já zajdu fandit na stadión.“

Chlapeček s autismem

První casting přišel, když bylo Sáře čtrnáct. Vyhrála jej a získala roli povahově složité dívky Nikol Matulové v seriálu Gympl.

Tahle vnučka bývalého ředitele školy podle scénáře trpěla lehčí formou autismu, tzv. Aspergerovým syndromem. Ten se projevuje leckdy vysokou inteligencí, ale neschopností projevit emoce a tendencí ke stále se opakujícím činnostem. To ovšem neznamená, že by takový člověk neměl svůj bohatý vnitřní svět. Zahrát to nebyl pro čtrnáctiletou dívenku jednoduchý úkol. První role a hned komplikovaná.

První lásku zažila před kamerou jako autistka Nikol se spolužákem v podání Jáchyma Krause v seriálu Gympl.

První lásku zažila před kamerou jako autistka Nikol se spolužákem v podání Jáchyma Krause v seriálu Gympl.

FOTO: archív TV Nova

„Před natáčením jsem toho o nemoci moc nevěděla,“ přiznává Sára. „Nikdy jsem nikoho takto nemocného nepotkala, a pokud ano, jistě jsem nevěděla, že má právě aspergera. Radila jsem se proto se štábem a konzultovala mnoho věcí. Postupně jsem začala nacházet k tak složité roli klíč.”

„A pak se mi stala zvláštní věc – na tramvajové zastávce jsem potkala chlapečka, který se choval tak nějak podivně, jinak. A já najednou věděla, jak s ním mám komunikovat! Dala jsem se do hovoru s jeho maminkou a ta mi prozradila, že chlapeček má nějakou formu autismu. Rázem mi to bylo jasné. Ta role mě obohatila.“

Sára by se moc ráda stala dobrovolnicí v nějakém stacionáři, kde se autistické děti scházejí. „Část volného času bych tomu ráda věnovala. Ale udělám to, až budu opravdu moct. Ne že dvakrát přijdu a konec. Teď jsem ale v maturitním ročníku a vím, že bych na dobrovolnictví nenašla tolik času, kolik by bylo třeba,“ přiznává.

Do Ameriky? Do Austrálie?

Souběžně s natáčením Gymplu Sára nastoupila do prvního ročníku na konzervatoř, obor herectví, a nelituje. Letos ji čeká maturita a pak? „To se uvidí,“ potřese hlavou s dlouhou hřívou nad šálkem čaje. Kávu totiž zásadně nepije.

„Láká mě Amerika nebo třeba právě ta Austrálie, o které před šestnácti lety přemýšleli naši. Obdivuju je, že se nebáli vyrazit do světa, a ráda bych to udělala taky. Vždyť domů se můžu vrátit vždycky,“ má jasno.

S Vladimírem Polívkou se sešla v chystaném filmu Zdeňka Trošky Strašidla. Hraje v něm vílu Jitřenku.

S Vladimírem Polívkou se sešla v chystaném filmu Zdeňka Trošky Strašidla. Hraje v něm vílu Jitřenku.

FOTO: Vojtěch Resler

O působení na domácí herecké scéně ale rozhodně přijít nechce. O zajímavé role tu totiž nouzi nemá. Hned po Gymplu si zahrála roli mladší sestry Terezy Voříškové ve filmu Život je život, která v patnácti otěhotní. „Taky lahůdková role, že?“ směje se. „Hraju často extrémy. I Skyler v Ulici je taková, je to cizinka a taky není zrovna tuctová. Jsem ráda, že je v takových postavách co hrát.“

Vílu Jitřenku dotočila nedávno a bylo to pro film Strašidla Zdeňka Trošky, který bude mít premiéru letos v létě. Příběh plný fantazie, v němž se potkává moderní současnost s pohádkovým světem nadpřirozených bytostí, se točil například v Lítni na Berounsku a na jinak uzavřeném zámku Líšno.

„Nemohla jsem se dočkat každého natáčecího dne! Byla jsem docela často na place a musela jsem vstávat v pět v šest hodin, ale já spíš nemohla dospat. Tak jsem se na natáčení s režisérem Troškou těšila. A hrát něžnou a temperamentní vílu v rozevlátých šatech, která holka by si to nepřála?“

Makedonii má v sobě

Nezastírá, že teď je pro ni kariéra na prvním místě. „Jasně že je pro mě rodina důležitá, ale to pro mě není aktuální téma. Chtěla bych poznat svět, dostat se do zahraniční produkce, podívat se do New Yorku a Los Angeles. Pro mě je zatím jediná rodina ta, kterou mám.“

S Annou Kadeřávkovou účinkovala v představení Pěna dní, které uvádělo divadlo La Fabrika.

S Annou Kadeřávkovou účinkovala v představení Pěna dní, které uvádělo divadlo La Fabrika.

FOTO: archív La Fabriky

Má moc ráda, když se všichni doma sejdou po celodenních povinnostech, dají si společně jídlo a povídají si. Ne vždy se to ale podaří. Tatínek patří mezi špičkové šéfkuchaře, nějakou dobu provozoval svoji restauraci a nedávno strávil půl roku plavbou na lodi po Evropě, kde vařil pro lodní hosty. Maminka je oblastní manažerkou pro Balkán ve firmě Zásilkovna. „Táta vaří výborně, i vegetariánská jídla. Večeře od něj jsou skvělé.“

Sára v sobě cítí makedonskou krev a dvakrát třikrát do roka se do své rodné země vrací. „Mám tam babičky a dědečky a taky kamarády, co zase na oplátku jezdí sem za mnou. V době Facebooku a Skypu není složité zůstat v kontaktu i na dálku.

Že by si procházela vůči rodičům nějakým vzdorem, si nemyslí. „Ne že bych občas nebyla protivná, ale to spíš někam zalezu a pouštím si smutné písničky. Jinak mě názor mojí rodiny zajímá. Jasně že některé věci, co se řeší v osmnácti, svěřím jenom kamarádkám. Ale většinu konzultuju s rodinou. Potřebu být v opozici necítím. Byla jsem vychovaná v tom, že se nemá lhát a že se vše dá vyřešit. Dodržuju to a ono to vychází.“