Kritici Obermannovou označují za ženskou autorku, což ona ostře odmítá. Matka dvou úspěšných dcer, režisérky Rozálie a herečky Bereniky, životem proplouvá už roky sama. Ještě na vysoké si vzala gymnaziální lásku, hudebníka Daniela Kohouta. Z rozvodu s ním se doslova vypsala v Deníku šílené manželky. Stal se biblí podvedených českých žen, vznikl podle něj úspěšný film. Bodovaly i její scénáře k televizním seriálům.

Pochopení ženské duše, citlivost procházející jejím dílem v ní prostě je. Polyká slzy, když říká, že se do Václava Havla obyčejně zamilovala. Je mi ovšem jasné, že kdyby mu chtěla ublížit, napsala by před třemi roky do Tajné knihy o vztahu víc. Hrdinkami jejího posledního počinu První věci se staly znovu ženy. Sedm Ofélií řeší zlomové životní body svých vlastních duší i těl.

Říkáte, že nevíte, co je vlastně ženská literatura.

Já to odmítám vědět. Literatura je buď dobrá, nebo špatná, a ne ženská a mužská.

Vaše máma vás popisuje jako neprůraznou a zakřiknutou. Kde se to zlomilo?

Nabízí se otázka, zda nejdřív je sebejistota a z ní pramení úspěch, nebo je to obráceně. Všem nesmělým bych přála, aby se našli, aby zjistili, jaké jim přísluší místo v životě. Sebedůvěra se pak dostaví jako mávnutím kouzelného proutku. Já měla poměrně štěstí, byla jsem si nejistá skoro vším, a přesto přišel úspěch (pozn. red. – Deník šílené manželky) a s ním sebejistota.

Ovšem pravda je, že jsem si vždycky říkala, že jediné, co umím, je psát, takže to se mnou zas tak hrozný nebylo. Možná proto byl můj způsob psaní sebevědomý, razantní, vyjadřuju se krátkými, údernými větami. Lidi jsou pak překvapení, když mě potkají. Čekají fúrii a přijdu já.

Ve vaší poslední knize vystupují Ofélie. Poprvé menstruují, poprvé se milují, poprvé vraždí. Proč ne třeba Aničky?

Chtěla jsem, aby se jmenovaly stejně. Pátrala jsem po jménu, které by v sobě obsahovalo cosi jako ztělesněné ženství, archetyp ženy. Napadla mě Ofélie, se Shakespearem to souvisí okrajově. Tohle jméno všichni znají. Evokuje něhu, tragiku, lásku, šílenství. Ofélie je věčná holčička. Věčná žena. To jméno pro mě představuje cosi jako znak.

Tápají na přelomu dospívání a ženství, poté v dospělosti i stáří. Mají něco z vás?

Nevidím rozdíl v tom, když píšu autobiograficky přiznaně a nepřiznaně. Ve všech knihách, scénářích, obrazech i symfoniích je autor přítomen. Čtu knížky neznámých lidí a mám pocit, že je znám. Že bych dovedla odhadnout, jaké mají sny. Autor se vždy ve svém díle zobrazí, někdy řekne: ano, jsem to já a někdy neřekne nic. No a někdy to z něj novináři vyrazí.

Irena Obermannová

FOTO: Milan Malíček, Právo

Proč mám z vašich děl pocit, že vyprávějí jen o smutných postavách?

Nevím. Možná proto, že píšu o životě, snažím se ho odrážet. Mé postavy zažívají smutné a veselé věci jako každý. Mé příběhy v sobě mají určitou tragiku, i když většinou dobře dopadají. Několikrát mi kritika vytkla, že prý píšu červenou knihovnu. Ta je ale selankovitá, bezkonfliktní, nepravdivá. Škoda, že tak tvořit neumím. Prodala bych desetkrát víc knih.

Uživí vás vůbec psaní?

Ano. Ani nespočítám, kolik let už jsem profesionální spisovatelkou, myslím, že tak patnáct. Ovšem knížky tvoří část mých příjmů, píšu také scénáře, které mě ohromně baví. Poslední dobou bohužel pozoruju, že psané slovo devalvuje, klesá jeho ocenění, finanční i jiné. Považuju to za nebezpečný jev, společnost si přestává vážit slova. Navíc český knižní trh je velmi malý, i prodávaní autoři žijí skromně. Nevadí mi to. Nepotřebuju žádný luxus. Vlastně ho nemám ráda. Od té doby, co dcery dospěly, nic kromě lásky nepotřebuju.

Pro jakou z televizí nyní pracujete?

Pro Českou. V minulosti jsem psávala také nekonečné seriály. Byla jsem jako jedna ze scenáristek u počátků Ordinace v růžové zahradě na Nově. V rámci žánru to tehdy byl velmi kvalitní projekt. Jsem hrdá, že jsem na ní pracovala. Baví mě, jak to některé lidi pobuřuje.

Seriály prostě nepohrdám, jak se mezi intelektuály stalo zvykem. Práce pro komerční televize mi naopak dala opravdu hodně. Osvojila jsem si při ní vše, co se na FAMU neučilo. Vymýšlení příběhů, jejich vzájemné proplétání, dramatická stavba uvnitř dílů, zakomponování do celku, to dá pěknou makačku, říkám tomu scenáristická zedničina.

Použila jste dále osvojené dovednosti?

To know-how, co mě na Nově naučili, jsem vzala a využila pro vlastní seriál Život je ples vysílaný Českou televizí. V něm jsem se pokusila spojit zábavu se zásadnějším sdělením. Děj se odehrává v domově seniorů. Chtěla jsem jím zpopularizovat stáří, když to řeknu jednoduše. Překvapilo mě pak, kolik lidí se na seriál dívalo a jakou měl sledovanost.

Irena Obermannová

FOTO: Milan Malíček, Právo

Inspirujete se v knihách a scénářích i příběhy z okolí?

Já je přímo kradu. Všichni spisovatelé to tak dělají. Když jsem třeba s kamarády, dost často mi řeknou: Tohle nikam nedávej! Vždycky je poslechnu. Jejich příběhy použiju, jen když mi to nezatrhnou. Některým to nevadí, někteří to neřeší a některým to dělá radost.

A nezlobí se?

Ne! Některé to opravdu i těší.

Opravdu nikdo?

Nikdo, kdo v mé přítomnosti vyprávěl svůj příběh, se na mě nezlobil, když jsem mu ho ukradla. Ovšem to se netýká příběhů, které se staly mně.

Na rovinu. Zlobil se na vás Václav Havel za Tajnou knihu?

To byl jiný případ. Nešlo o žádný příběh z okolí, byl můj. Činím si nárok zpracovávat své zážitky. O soukromí Václava Havla jsem věděla a vím mnohem víc než v Tajné knize je. Psala jsem jen o tom, co se týkalo mě a mého soukromí, jehož se stal součástí.

Věděl o tom?

Řekl, že mi dává právo napsat si o něm, co chci. Nedovedu si představit spisovatele, který by ho nevzal za slovo. Celou dobu našeho vztahu věděl, že knihu píšu. Četl ji ještě v rukopise a říkal, že se mu moc líbí. Neuvádím to jako polehčující okolnost. Můžu si psát, co chci. Dělala jsem to celý život a budu to dělat pořád.

Kniha spustila drsné útoky vůči vám. Nepochopila jsem je a dodávám – Tajnou knihu jsem nedočetla. Ne kvůli skandálnosti, nebavila mě.

To je váš názor. Je váš a já si cením toho, že mi ho říkáte v klidu u kafe. Ta knížka se samozřejmě nemusí každému líbit, ale hloupé bylo, že ji odsuzovali lidé, kteří ji ani neotevřeli. Co z minulosti mi to jen připomíná? Toto se ovšem dělo ve svobodné době ve svobodné zemi. Spisovatel má právo si psát, co chce, budu to stále opakovat.

Rodinná fotka Kohoutových je poškozená. Bývalý manžel se z ní odtrhnul. Větší z holčiček je dnes režisérka Rozálie Kohoutová. Menší herečka Berenika Kohoutová.

Rodinná fotka Kohoutových je poškozená. Bývalý manžel se z ní odtrhnul. Větší z holčiček je dnes režisérka Rozálie Kohoutová. Menší herečka Berenika Kohoutová.

FOTO: soukromý archiv Ireny Obermannové

Proč jste nakonec přiznala, že jste psala o Havlovi?

Normálně nemám potřebu vysvětlovat, kdo je v mých knížkách kdo. I kdyby ta či ona postava byla stokrát rozpoznatelná, pořád to ještě neznamená, že jde o toho či onoho. Nejde. Změnil se v literární postavu. Beletrie není biologie. Ovšem média mají potřebu vykuchat příběh na kosti a takzvaně přistihnout autora „při činu“, který byl v mém případě skoro zaměňován se zločinem. S dovolením bych připomněla, že v prvních rozhovorech o Tajné knize jsem říkala, že ta postava není Václav Havel.

Proč jste ho tedy nakonec jmenovala?

Kdybych nedostala tu šílenou, hysterickou mediální masírku, nikdy bych to nepřiznala. Dnešní média se domnívají, že musí být zlá, aby je lidi četli nebo sledovali. Výsledkem je, že je číst přestávají. Agresivita se nevyplácí. Mně nakonec pomohla. Málem bych měla děkovat všem, kteří mi chtěli ublížit. Někam mě ty události posunuly.

Kam?

Co tě nazabije, to tě posílí, tak nějak. Myslím, že kritici mi spočítali všechno z minulosti. Od začátku jsem je štvala. Snažili se ze mě udělat nablblou komerční pisatelku červené knihovny, nacpat mě do nějaké pokleslé kategorie. Narazila jsem na pražský rádoby intelektuální a do sebe zahleděný kroužek a jeho tabu. Třeba číst Obermannovou.

Takže jste jim Tajnou knihou nějaké tabu rozbořila?

Píchla jsem do vosího hnízda. Narušila jsem zakořeněný systém přetvářky, povýšené posuzování a odsuzování každého, kdo se na věci dívá z jiného úhlu. Narušila jsem nadutost Výkvětu, tak jim říkám v Panoptiku českém. A v neposlední řadě jsem narazila na to, že jsem ženská a že za mnou nikdo vlivný nestojí. Upalovali mě jako čarodějnici. Jenže já nehořela. Zjistila jsem, že jsem silná, ohnivzdorná ženská.

Nicméně z té kampaně nějak vyplynulo, že vy můžete za to, že Václav Havel zemřel.

To bylo strašné. Byla jsem obviňována ze smrti někoho, koho jsem milovala, s kým jsem si cosi podstatného nedořekla a o kom jsem napsala láskyplnou knížku. S něčím takovým může vyrukovat jen ten, kdo má zlé srdce. Nejdřív to napsal jakýsi „zdroj blízký zesnulému“, jak tu osobu označil Blesk, pak pan Špaček a pan Kocáb… (pozn. red. – bývalý mluvčí prezidenta Ladislav Špaček a hudebník Michael Kocáb, přátelé Václava Havla). Bylo to zlé.

Spisovatelka se sklání nad týdenní Berenikou.

Spisovatelka se sklání nad týdenní Berenikou.

FOTO: soukromý archiv Ireny Obermannové

Jak hodně zlé?

Asi málokdo si dokáže představit, jaké to je, když jedete postát u rakve člověka, který vám byl blízký, bulíte, načež se na stěně metra (pozn. red. – na elektronické obrazovce) dočtete zprávu, že jste ho vlastně zabila. Promiňte. (Polyká slzy). Odcházení Václava Havla nebylo lehké. Bylo ošklivé. Ale žijí mezi námi lidé, kteří to vědí. Tehdy jsem se divila, že mlčí, nezastanou se mě. Dneska vím, že jsem byla naivní. No nic. Za sebe mohu říct: Já jsem Václavovi neublížila. Naopak jsem mu dala všechno, co jsem uměla a měla.

Už se vše uklidnilo?

Hmmm.

Kdybyste se teď potkala s pány Špačkem a Kocábem, jste schopná s nimi mluvit?

Zeptala bych se jich, proč se vyjadřují k něčemu, o čem vůbec nic nevědí. Knížku nečetli, nemluvili o tom ani s Václavem Havlem, ani se mnou. Ale nejspíš by přede mnou utekli do daleka.

Cítíte se jako celebrita?

Takové hlouposti odmítám! V našem směšně malém českém rybníčku žádné celebrity nejsou.

Dobře. Vnímají lidé, když vejdete s Berenikou, známou herečkou, třeba do restaurace?

Bereničino povolání je založeno na tom, být vidět. Hraje, zpívá. Já píšu. Nejradši jsem zalezlá a soustředěná. Nebýt vidět si asi nemůžu dovolit. Přistupuji k věcem pokorně. Co by za to začínající spisovatelé dali, kdyby s vámi mohli dělat rozhovor? Takže si nadávám, že já při něm trpím. Jinak naprosto souhlasím s Ludvíkem Kunderou: Autora ke knize netřeba. Jen bych k tomu dodala – ani postavy. Nejlepší by bylo, kdyby všichni mohli zůstat v knížce.

Víte, kolik jste prodala celkově výtisků svých knih?

Hodně, mám ale výkyvy. Když si nakladatel řekne, to může být hit, vytiskne osm tisíc kusů dané knihy, když takový zájem nečeká, dá na trh polovinu. Nestačí-li to, dělá se rychle dotisk.

Jaká jsou vaše nejúspěšnější díla?

Deník šílené manželky a Tajná kniha. Šlo o desítky tisíc exemplářů. Dobře šly na odbyt i Divnovlásky, Deník šílené milenky, Příručka pro neposlušné ženy. Prodávají se pořád.

Dcera Rozálie Kohoutová je režisérka, dcera Berenika Kohoutová herečka a zpěvačka, vy scénáristka a spisovatelka. Neuvažujete o společném filmu?

To je náš sen. Jenže žijeme v Čechách. Dost pochybuju, že by nám to někdo nabídl. Třeba se mýlím… Jinak, porodila jsem si umělecký tým. Byla bych šťastná, kdyby mohla Rozálie točit něco podle mého scénáře. Ostatně už jeden hraný televizní film udělala, natočila jednu z povídek Čapkovy kapsy.

Nerozmlouvala jste dcerám uměleckou branži?

Úkolem rodičovství není rozmlouvat, ale nalézat. Proto jsem se snažila v nich talent objevit a rozvíjet ho. Přistupovala jsem k jejich výchově tvůrčím způsobem. S oblibou říkám, že ze všech knih jsem nejlíp napsala své holky. Pomáhala jsem jim s nasměrováním do kroužků a škol, které jim něco dávaly. Bylo to o to těžší, že každá měla talenty jiné.

Čemu všemu se věnovaly?

Rozálie hrála závodně šachy, v deseti letech byla mistryně Čech. Berenika uměla dřív noty než písmenka. Chodila zpívat do Bambini di Praga, hrát do Dismanova rozhlasového dětského souboru. Tam vlastně chodily obě. Jo a do toho měly každá svou hlavu. Byla jsem v některých věcech i dost přísná. Vozila jsem je s mojí mámou z kroužku na kroužek, až se z nás kouřilo. Zdá se, že to nepřišlo vniveč. Ta jejich nejistá, obtížná, poněkud cirkusová a nádherná povolání jsem jim rozhodně nerozmlouvala.

Ony jsou Kohoutové. Proč vy ne?

Jsem celý život Obermannová. Vdávala jsem se sice hodně mladá, navíc těhotná, ale jméno jsem si nikdy nezměnila. Možná je v tom rozhodnutí počátek mého feminismu. Já jsem prostě Obermannová!