Dá se takový zápřah přežít?

Jak vidíte, žiju. Protože nemám řidičák, musím jezdit vlakem. Ani nevím, jestli ho chci, moje rodina, hlavně bratr, je šíleně proti a nabádá mě, abych si pořídila řidiče. Protože kdybych jezdila autem během natáčení, byla bych unavená a nedopadlo by to dobře. Má o mě zkrátka starost. Já navíc vždycky básnila o tom, že se nechám vozit…

Samozřejmě vím, že lepší je být soběstačná, mít svobodu sednout si za volant a jet, kam chci. Určitě se řídit naučím, nejpozději až budu mít dítě. Nechám se vést pocity a ten správný ještě nepřišel. Ale mám ráda rychlost a je docela možné, že mě to chytne a budu řídit i sportovní auta!

Zatím tedy jezdíte vlakem?

To přímo miluju. Cesta Budapešť–Praha trvá sedm hodin, což je krásný čas navíc, který umím využívat, takže si čtu, medituju, zajdu na kávičku do jídelního vozu. Už se znám s lidmi z kuchyně… Takové cestování má pro mě obrovské kouzlo. Vždycky se už moc těším na kamarády, u kterých bydlím, naposled jsem byla v Praze v říjnu, takže máme co dohánět.

Která z posledních rolí vám dala nejvíc zabrat?

Zabrat mi dává právě teď natáčení filmu Adolfa Ziky Burácení. Jde o drama založené na pravdivé události, týká se domácího násilí, sebeobrany, pomoci blízkému člověku v nouzi. Odehrává se v prostředí motorkářů a rockové hudby, lidí milujících volnost a svobodu.

Vica Kerekes

FOTO: Michaela Feuereislová

Já ztělesňuju velkou lásku hlavního hrdiny, kterého hraje Tomáš Hajíček. Setkávají se po letech a jsou v tom šílené emoce. Včera jsme točili celou noc a já musela stále plakat, což bylo hrozné. Nikdy nepoužívám na vyvolání slz glycerin, snažím se hrát opravdově. Věřím, že kdybych jednou poprosila o nějakou chemii, povolila bych i příště – a už bych nebyla tak věrohodná.

Takže každou postavu prožíváte jako doopravdy?

V podstatě ano. To mi právě přijde na herectví úžasné, že mám příležitost zažít mnoho životů a zároveň si vybít vlastní emoce, vytřepat ze sebe všechny vnitřní bolesti. Je to výborná terapie, kterou každému doporučuji. Díky tomu dnes vnímám sama sebe úplně jinak. A proto taky nevyhledávám v civilu dobrodružství, že bych zkoušela to a to, hledala vzrušení jako mnozí jiní. Jsem nejraději doma v klidu.

A jaká role byla vašemu osobnímu naturelu nejbližší?

Je to tak, že co je člověku podobné, zahraje lehčeji, nemusí nic moc hledat. Například v pohádce Dešťová víla šlo všechno jako by samo. Naopak v Křídlech Vánoc jsem představovala postavu úplně opačnou, než jsem já, a musela jsem být věrohodná, což dalo velkou práci. Ale právě to střídání potřebuju, trochu se potrápit a pohrát si s tím, abych věděla, kde jsou mé hranice. Hledám těžší cesty.

Nálepky sexy kráska se zbavuje asi složitě…

Spadla jsem do toho ne vlastní vinou. Je fakt, že se nebráním hrát v odvážných intimních scénách, pokud vím, že mají smysl. Ale stalo se víckrát, že moje odhalené fotky byly zneužité na reklamu a trailer. Což se mi nelíbí a jsem z toho zklamaná, jedná se o křehké věci. Proto si už dávám pozor, co mi kdo na place slíbí. Dala jsem si do smlouvy, že chci vidět všechno, co půjde ven. Bohužel dnešní technika dovoluje, že si kdokoliv vystřihne cokoliv přímo z filmu a dá to na internet, s tím nic nenadělám. Takoví lidi nejsou podle mě úplně v pořádku…

Na druhou stranu takový zájem musí povzbudit ženské sebevědomí.

Ano, nebudu lhát, pro každou ženu je určitě příjemné, když se líbí. Ale už se tím nezabývám, své tělo už neřeším. Mívala jsem docela velké mindráky, kdysi mě trápily pihy a malá výška, pak celulitida… Ovšem nechci se skrývat, všichni mají nějaké nedostatky, a když hraju určitou postavu, je právě tou nedokonalostí pravdivá a ostatní ženy se s ní mohou ztotožnit.

České publikum si získala výraznou sexy rolí v komedii Muži v naději - s partnery Bolkem Polívkou a Jiřím Macháčkem.

České publikum si získala výraznou sexy rolí v komedii Muži v naději – s partnery Bolkem Polívkou a Jiřím Macháčkem.

FOTO: Falcon

Na nás se ukážou vady dřív než na mužích, celulitidu mají i holčičky. Jedna divačka mi kdysi vyčetla, že se s ní ukazuju. No co, jsem taková, holka krev a mlíko. Kdybych se nechala zastupovat v nahých scénách dublérkou jako jiné herečky, lhala bych. Nejsem modelka, ale herečka, snažím se hrát hlavně duší, tělo není na prvním místě. Hollywoodský kult krásy s plastikami a dietami mi připadá šílený, jak by vypadal svět, kdybychom byli všichni stejní?

Vy jste nikdy nedržela dietu?

Neuznávám je a ani mi to nejde. Jsem typ, který hodně všechno prožívá, a ta citlivost se projevuje i tím, že moje váha kolísá nahoru a dolů, ať jím málo nebo hodně. Je to prostě reakce mého těla. Buď se s tím můžu smířit a být se sebou spokojená, nebo se trápit a být nešťastná. A ten vnitřní pocit se odráží navenek. Raději se mám ráda, jsem se sebou v harmonii. A pokud se někomu nelíbím, ať se na mě nedívá.

Měla jsem kliku, že po mně žádný režisér nevyžadoval, abych zhubla nebo přibrala. Jídlo miluju a jím tak, abych neměla výčitky svědomí a netýrala se. Raději jsem začala cvičit.

Našla jste už sport, který vám vyhovuje?

Ano, chodím na speciální pilates na strojích. Původní cvičení bylo velmi náročné, zvládali ho zejména vojáci a policisté. Ale formu na strojích si oblíbily i ženy. Využívá váhu vlastního těla, zapojuje různé svalové skupiny… Taky pravidelně chodím a běhám a zkouším lézt na umělé stěně, jenže na to potřebuju parťáka. Navíc mám osobního trenéra z Mexika, který školí sportovce a vytvořil speciální plán i pro mě.

Když dostanete do ruky scénář, co rozhoduje, zda ho vezmete?

Je tu nebezpečí, že nikdy nevím, jak ve výsledku film vyzní. Zda, pokud do něj skočím, dopadnu na nohy, na zadek nebo na hlavu. Ještě to neumím vždycky rozpoznat. Škoda, že na škole nevyučují, na co si dát pozor, podle jakých kritérií se rozhodovat. Já vycházím z toho, zda mě příběh chytí za srdce nebo ne. Nedělá mi potíž být za šaška, líbí se mi i velké filmy z historie. Ale nejsem herečka, která bere jen film s hlubokou ideou. Podle mě jsou stejně důležité komedie, má oblíbená je Pretty Woman. Nehluboká pohádka, ale koneckonců, proč by se to nemohlo stát?

FOTO: Michaela Feuereislová

Do kin se blíží film Zejtra napořád. Jak ten byste charakterizovala?

Je o snech a změnách, které se bojíme uskutečnit. A taky o tom, že si mnohdy ani nevšimneme, že „to pravé“ je hned vedle nás. Vždycky říkáme: zejtra už to bude jinak, půjdu do posilovny, vyřeším problém, zavolám kamarádce… Pořád odsunujeme, což je špatně. Musíme si říct: začnu cvičit teď! Nevíme, co bude zítra, a musíme žít pro tento moment. Takže ten film je o tom, abychom neoddalovali svá rozhodnutí, ale konali hned. Každý to má v sobě přirozeně, jenže v dospělosti na to často zapomíná. Měl by víc poslouchat své vnitřní pocity, intuici.

Hrajete psycholožku Terezu, ta asi ví, jak na to…

Právě že ne. Pro Terezu je typické, že vždycky správně poradí druhým, ví, co by se mělo a co ne. Ale nedokáže si poradit s vlastním životem. I když léčí ostatní, neumí řešit své problémy.

Vy osobně jste zažila něco podobného?

Nedávno jsem četla, že právě když se bojíme něco udělat, měli bychom se vydat tím směrem, protože to je to správné. Abychom zjistili, proč se vlastně bojíme, a překonali svůj negativní pocit. Přesně tak jsem to neměla, i když trochu ano. Vystudovala jsem herectví v Bratislavě a nevěděla, zda se mi zadaří v Maďarsku nebo v Praze. Jen jsem po tom toužila a bála se zároveň. To přání si žilo svým životem, a když se ozvali z české produkce, šla jsem do toho.

Sny se mi splnily tak, že ke mně přišly samy. Když ale cítím, že je potřeba, tak zabojuju. Například při seznámení s manželem. Věděla jsem, že ho chci, jenže nejevil zájem, tak jsem musela použít všechny ženské zbraně, abych ho získala. Nebo na konkurzu se snažím předvést, proč tu kterou roli mám hrát právě já, každý casting je vlastně bitva.

Jak se vám Zejtra napořád točilo?

Skvěle. Mám k tomu filmu silný vztah i proto, že jeho autor a režisér Ruda Havlík dělá všechno s ohromnou lehkostí. Film nestudoval a jde o jeho debut, proto jsem se zpočátku obávala, že bude trochu mimo, ale dokázal mě zaujmout příběhem i přístupem. Od prvního setkání byl velmi charismatický a pohodář. Takoví lidi mi sedí nejvíc, pracovali jsme a zároveň se radovali. Přitom měl všechno v hlavě, nic mu neuniklo, což mně jako herečce dávalo jistotu.

V úspěšném televizním seriálu Clona si zahrála po boku Kryštofa Hádka policistku. Aby se s ní sžila, brala si pistoli i do postele.

V úspěšném televizním seriálu Clona si zahrála po boku Kryštofa Hádka policistku. Aby se s ní sžila, brala si pistoli i do postele.

FOTO: archív ČT

Například v jedné scéně jsem měla skočit z osmi metrů do jezera mezi skálami. Dublérka byla připravená, ale režisér mě přesvědčil, že bude úžasné, když skočím sama. Byla jsem nastydlá a voda studená, nechtělo se mi. Nakonec jsem kývla – a teprve ve vzduchu jsem si uvědomila všechna rizika. Volný pád je strašně zvláštní pocit a přitom výborný adrenalin.

Část filmu se odehrává v Hongkongu, byla to zajímavá zkušenost?

Je to zázračné město s velkými kontrasty – obrovský luxus i strašná chudoba, východ se pere se západem. Nejde vyjádřit, zda se mi to líbí nebo ne, vše je zvláštní. Viděli jsme nejvyšší mrakodrap i tržiště, všude je spousta lidí, to město má zvláštní kouzlo, atmosféru… Ale žít bych tam nemohla. Kdybych si měla vybrat ideální místo pro život, padla by moje volba na Francii nebo Skandinávii. Zatím jsem tam sice nebyla, ale mám nutkavou touhu a vím, že to je „ono“. Asi proto, že potřebuju k životu přírodu a ta je tam ohromná. A nesnáším teplo, když přichází léto, umírám. Neuměla bych žít třeba v Los Angeles nebo v Miami.

Možná jste ve Skandinávii žila v minulém životě. Věříte na ně?

Jistě. Život nabízí spoustu věcí, které je člověk schopný vnímat, jen když se otevře. V naší rodině se nevěřilo v boha ani v jiné síly mezi nebem a zemí, takže jsem musela přijít sama na to, co mi je blízké. Já věřím na energie. Nejdřív jsem byla k možnosti minulých životů skeptická, ale prošla jsem regresí – a viděla jsem se tam. A taky mého bývalého manžela. Říká se, že v každém životě vstupujeme do stejných situací, které máme řešit, a tím, že si to uvědomíme, lze odstranit určité bloky a najít řešení pro tento život.

Vy jste kdysi hodně řešila profesi. Chtěla jste být dokonce policistkou – jaké bylo zahrát si ji v seriálu Clona?

Super, miluju akční věci. Musela jsem se pohybovat v terénu, používat zbraň, rychle reagovat, zkrátka chovat se tak, abych uspěla. S tím, že to je jen „jako“, jsem se už smířila, ale tím víc jsem si to užívala. I když bych si dovedla představit i doopravdy, že jsem třeba tajný agent. Před natáčením jsem absolvovala základní policejní kurz a moc mě bavilo střílet z pistole. Poprosila jsem, abych si ji mohla půjčit domů a sžila se s ní. Takže jsem ji měla i v posteli.

V pohádce Dešťová víla prý nemusela skoro nic hrát. Se všemi si skvěle rozuměla, včetně Jana Skopečka a Věry Kubánkové.

V pohádce Dešťová víla prý nemusela skoro nic hrát. Se všemi si skvěle rozuměla, včetně Jana Skopečka a Věry Kubánkové.

FOTO: archív ČT

V Cloně jste jediná žena mezi drsnými muži. Pečovali o vás?

Byli jsme výborná parta, báječně jsem si rozuměla se všemi s Kryštofem Hádkem, Rosťou Novákem i Davidem Novotným. I dnes se rádi setkáváme. Na rukou mě sice nenosili, spíš využívali toho, že jsou v přesile, a dělali si ze mě legraci. Ale mně se to líbilo, jsem hravá. Musím říct, že čeští herci jsou velcí pohodáři a mnohem přirozenější než třeba v Maďarsku, na nic si nehrají a je s nimi sranda.

Jaký muž vás vůbec může zaujmout?

Musí mít charisma, jak vstoupí do místnosti. A když s ním pak mluvím, potřebuju v jeho očích vidět, že mě chce, že to mezi námi jiskří. Pokud to najdu, jsem schopná mu dát všechno. Samozřejmě je důležité, aby měl kvalitní charakter a taky vlastní cestu, aby věděl, kdo je a co chce. Já potřebuju vůdce, chlapa, ke kterému můžu vzhlížet. Nejsem až tak emancipovaná, že bych chtěla zvládnout všechno. Podstatné je zachovat dělení muž–žena. A přimět chlapy, aby se k nám podle toho chovali. Jeden muž mi řekl: rád bych ti pomohl s batohem, ale vím, že to ženy nemají rády, dokonce mi vynadaly. Podivila jsem se – a nechala ho pomáhat.

Před rokem jste mi řekla, že nejste ještě po rozvodu zralá na nový vztah. Jste dnes zamilovaná?

Nejsem, ale ke štěstí mi to nechybí… Až to přijde, tak to bude. Dva roky bez vážného vztahu byly dobré, abych se vyčistila a našla rovnováhu mezi maďarským temperamentem a slovenskou mírností. Jednou si chci pořídit chaloupku u lesa a dělit čas mezi město a venkov. Mám dost kamarádů a nejsem typ, který nutně potřebuje vedle sebe stále někoho mít. Jsem ráda i sama.