Jste zdatná kuchařka?

Na to, jaké mám povolání, jak jsem vytížená, a na to, jaký životní styl teď převládá, asi patřím ke zdatnějším kuchařkám. Vařím v podstatě každý den. Jsem tak zvyklá z domova, kde jsme měli každý den teplou večeři. Moje maminka, obě babičky i moje sestra jsou skvělé kuchařky. Jsem přesvědčená, že to tvoří atmosféru domova a zároveň to je zdravější než v restauracích.

Herečka Linda Rybová

Herečka Linda Rybová

FOTO: Lenka Hatašová

Oceňuje to manžel?

Je mi až divné, že mi všechno pokaždé pochválí, takže oceňuje. Jedním mě ale zlobí: z 90 procent dnů vařím. On, než jde hrát, nejí - to chápu, mám to taky tak -, a když přijde po představení domů, řekne, že se na noc nechce nacpat. S dětmi je to taky složité: každému dělám něco jiného, protože každý má rád něco jiného - tedy až na Frantu, ten sní všechno. Někdy si říkám, že než dvě hodiny stát u sporáku, mohla jsem si raději číst knížku.

Jste stále vegetariánka?

Už dávno ne. Maso jsem nejedla deset let, až do doby, kdy jsem čekala první dítě. Názory na to, v jakých podmínkách se u nás chovají zvířata, v jakých podmínkách žijí, čím se krmí, jsem však nezměnila. Byla jsem vegetariánkou v době, kdy tady v restauracích moc nebyla bezmasá jídla, takže jsem pořád jedla přílohy - brambory, rýži, pečivo, neměla jsem čas ani vůli zabývat se tím, v jakých potravinách jsou jaké živiny. A na to si jako vegetarián musíte dávat pozor.

S manželem a dětmi na svatbě (Jakub, syn Davida Prachaře z prvního manželství s Danou Batulkovou, si bral modelku Agátu Hanychovou). Zleva desetiletá Rozárka, devítiletá Josefína a pětiletý František.

S manželem a dětmi na svatbě (Jakub, syn Davida Prachaře z prvního manželství s Danou Batulkovou, si bral modelku Agátu Hanychovou). Zleva desetiletá Rozárka, devítiletá Josefína a pětiletý František.

FOTO: Michaela Feuereislová

Když jsem otěhotněla, měla jsem z toho strach, byla jsem docela slabá. Teď vegetariánství řeším s nejstarší dcerou, která potvrzuje moji teorii, že v dětech se přesně odráží, čím rodiče žili, když ještě byly v břiše. Róze od malička maso nechutnalo. Nijak jsem to s ní neprobírala a sama došla k tomu, že maso jíst nechce.

Jak to zdůvodnila?

Řekla mi, že kuře nikdy jíst nebude, protože je nedospělé, nikdy nemělo manžela ani děti, prostě jí je zvířat líto. V životě od nás přitom nic takového neslyšela. Je jí deset let, takže to je dost problém, protože by měla jíst pestrou stravu.

Jak to tedy děláte?

Naštěstí jí ryby, s těmi to má, nevím proč, jinak. My stejně nejíme maso každý den, a když už, tak z Českého gruntu, z farmářských trhů nebo bio. Aby to bylo šetrné jak k těm zvířatům, tak k nám. Člověk je v podstatě všežravec, vegetarián být může, ale bezpečnější to je podle mě až v dospělosti - s tím, že se musí hodně starat o to, co jí a jaké živiny ty potraviny obsahují. To všechno jsem jí vysvětlila, a tak musíme najít nějaký kompromis. Má docela štěstí, že má matku, která ji v tomhle ohledu docela chápe.

Jako dvacetiletá v televizní pohádce O princezně, měsíci a hvězdě.

Jako dvacetiletá v televizní pohádce O princezně, měsíci a hvězdě.

FOTO: archív ČT

Pamatujete si, jaké to bylo vzít po deseti letech do úst maso?

Jo, to bylo zvláštní, snažila jsem se nějak vzpomenout na tu chuť, kterou jsem už zapomněla, a přiřadit ji ke slovu maso. (smích) Žádný požitek to pro mne rozhodně nebyl, tenkrát jsem ho jedla proti svému přesvědčení. Nicméně teď si tu chuť občas užiju, ale zároveň vím, že to byl živý tvor, a tak mu občas v duchu poděkuju za jeho sílu. Jsem s tím srovnaná: je to přirozený života běh… nebo jak se to říká. (smích)

Myslím, že je dobré vědět, co jíme, jakou to má kvalitu. Já jsem milovník jídla a chutí, zvlášť když vím, že to jídlo bylo uvařené z dobrých surovin a není to žádná novinka ani móda. Dřív to všechno takhle běžně fungovalo, jenže v rámci rychlosti a konzumu se to podivně vychýlilo.

Tím, co požíváme, se zabýváte i jako průvodkyně televizního pořadu Herbář…

Hlavní roli mají bylinky, jejich zpracování, pojídání, užívání, vonění, vaření… Herbář uvádíme společně s Kateřinou Winterovou, byl to hlavně její nápad. Jsme už dvacet let kamarádky, hrajeme spolu divadlo, naše děti spolu kamarádí, máme podobný vkus a směřování. Nejsme pouze moderátorky, nás to opravdu zajímá. Bylinky jsem vždycky používala, ale díky natáčení o nich víc vím a víc je využívám. Byla to pro mě velká inspirace, což jsem od toho i sobecky očekávala. Doufám, že je i pro diváky.

S kolegyní a kamarádkou Kateřinou Winterovou jsou průvodkyněmi Herbáře, pravidelného pořadu o bylinkách a zdravém životě.

S kolegyní a kamarádkou Kateřinou Winterovou jsou průvodkyněmi Herbáře, pravidelného pořadu o bylinkách a zdravém životě.

FOTO: archív ČT

Co byl pro vás největší objev?

Asi bezová šťáva. Černý bez roste úplně všude a příprava domácí bezové šťávy je tak jednoduchá, že si to může udělat každý.

Nikdy jste se netajila svým rebelským dospíváním a teď mluvíte jako tradiční mamina...

Ono to tak bývá, zase si mě ale nepředstavujte jako z Boženy Němcové. Hodně lidí mělo o hodně divočejší dospívání než já, u mě to bylo nápadnější, protože jsem byla taková jemná holčička. Rozhodně nejsem žena, která myslí jen na to, jak mít navařeno a uklizeno, a řeší jen děti. Je to možná jedna součást mojí osoby, ale jsou i jiné. Je mi s ní ale dobře a činí mě šťastnou.

Prožíváte jako hodně dnešních mladých žen konflikt mezi kariérou a mateřstvím?

Vůbec ne, je to pro mě přirozená věc. Musela jsem se spoustu věcí naučit, nijak jsem však při tom se sebou nemusela bojovat.

Nenarážejí na sebe ve vašem manželství dvě úspěšné herecké kariéry?

Znám lidi, kteří mají problém s někým žít, já ten problém nikdy neměla. S nikým nemám potřebu bojovat, ani jsem v žádném vztahu netrpěla, že by mě někdo dusil. Možná proto nikdo nemá potřebu bojovat se mnou. S Davidem to máme tak, že já jsem ten produkční rodiny. Ne že by mě to někdy neotravovalo - skloubit pět lidí dohromady je těžké: každé dítě má jiné kroužky, kam je někdo musí dopravit.

Linda Rybová

Linda Rybová

FOTO: Lenka Hatašová

Vedle toho pořád sledovat, kdy kdo točí, kdy kdo hraje, kdo bude u dětí, kdo je přiveze, je docela těžká produkční práce. David zase doma opraví a vymění, co je třeba. Každý děláme, co líp ovládáme. Že bychom si navzájem ovlivňovali či brzdili kariéru, to se nestalo. Je nám jasné, že nemůžeme najednou oba pracovat na sto procent. Jeden musí vždycky ubrat.

Kdo to bývá častěji?

Asi já. I proto, že nevydržím dlouho hodně pracovat. Hlavně kvůli tomu, že nechci, aby mi utekl život s dětmi. Jsem prostě jejich maminka a chci s nimi být a starat se o ně. Zároveň mám ráda svoji práci - prostě to musí být v rovnováze. Intenzívně vydržím pracovat nějaký čas a pak klidně odejdu i z toho nejsledovanějšího seriálu a jsem s dětmi doma.

To jste učinila v době největší popularity Ordinace v růžové zahradě. Jak na to období vzpomínáte?

Měla jsem v té době dvě maličké děti. Původně to mělo být na pět měsíců, to jsem si říkala, že to nějak vydržíme, jenže se to pak nastavilo a trvalo to skoro rok. Z toho období pamatuju jen, že jsem byla s dětmi a pracovala. O nějaké popularitě nevím, do ulic jsem vyrážela, akorát když jsem potřebovala nakoupit. V obchodě jsem nechápala, proč se všichni zastavili a koukali, co nakupuju.

S Davidem to máme tak, že já jsem ten produkční rodiny. Ne že by mě to někdy neotravovalo - skloubit pět lidí dohromady je těžké.

Nestihla jsem si nějakou popularitu uvědomit. Do té doby jsem nebyla zvyklá, že mě lidé tak extrémně poznávají a všelijak na mě pokřikují, a hlavně na to, že si člověka spojují s postavou a zlobí se na vás pro to, co ta postava udělala. Bylo mi z toho občas úzko. Už jsem tam ani nechtěla být. Chtěla jsem už dělat i jiné projekty, nechtěla jsem být herečka jednoho seriálu.

Byla Ordinace vaše první natáčení s Davidem Prachařem?

Ano, předtím jsme ale spolu hráli v divadle.

Je to něco jiného?

Kdybychom nehráli manžele, bylo by to úplně v pohodě. Když hrajeme pár, nejsem si jistá, jestli máme něco hrát, nebo máme dělat, že jsme u sebe doma, a myslet na to, zda si lidi nebudou myslet, že to takhle u nás chodí. Je to divné. Je lepší, když spolu nehrajeme pár. Myslím, že by David řekl to samé.

Jako největší potvora seriálu Cesty domů zavaří i vlastnímu synovi, kterého hraje Martin Kraus.

Jako největší potvora seriálu Cesty domů zavaří i vlastnímu synovi, kterého hraje Martin Kraus.

FOTO: archív TV Prima

Vzhlížíte k manželovi jako k velkému herci - jímž ve své generaci bezesporu je?

Vzhlížet je legrační slovo - ale ano. A vždycky to tak bylo. Ne že by to kvůli tomu měl se mnou lehčí! Ještě než jsme spolu začali žít, hrozně mě jako herec bavil - a to zůstalo. Obdivuju, co umí a co dělá - nejen v Národním divadle, ale i to, jak stále vymýšlí vlastní projekty. Obdivuji energii, s níž se do toho pouští.

Překvapí vás ještě jako herec?

Už to po těch letech nemá tak jednoduché, ale překvapuje. Často vidím úplně někoho jiného. Nedávno třeba dělali s režisérem Janem Nebeským Kabaret Shakespeare, kde hrál starého Shakespeara - byl tam takový dojemný nechutný stařec, takže mě zase překvapil a zároveň vyděsil. Mít manžela, který vás pořád baví v tom, co dělá, i doma, je skvělé, leč občas trochu demotivující. Má v sobě neuvěřitelně energie, já víc mlčím a občas mu říkám, jestli může na chvíli vypnout… že ho nestíhám.

Co si o vás myslí jako o herečce?

Tak to bych nikdy nechtěla vědět.

Vždyť vás i režíroval.

Moc mě nerežíroval, on se mě myslím bál. Komedie Opona nahoru! je taková holčičí partička. Režíroval holky okolo a mě nechával být. Měl kolem sebe pět hereček, to ho určitě bavilo. Říkala jsem si ale, že má dobré postřehy. Všichni jsme se bavili, bylo to svobodné, živé, nějak hluboce jsme se nad tím netrápili. Doma nijak neřešíme, kdo jak co hrál.

Radíte se, zda vzít nějakou roli, zda vstoupit do nějakého projektu?

O tom se samozřejmě bavíme, zajímá nás názor toho druhého. Musíme o tom ostatně mluvit i proto, že je třeba se domluvit, jak to skloubit. Například vstup do seriálu se týká celé rodiny. Já bývám ta, která váhá, zda do něčeho jít, on je v tom odvážnější. Spíš mi dodává odvahy než naopak.

Jak jste na tom teď?

Léto jsem měla hodně pracovní: točila jsem Cesty domů, Kriminálku Staré Město, televizní povídku a Herbář. Z prázdnin jsem měla 14 dnů. Už jsem potřebovala období, kdy se nemusím učit text na další den, kdy můžu vypnout a vědět, že druhý den nic nemusím. Hlavně začátek září jsem potřebovala mít volný, protože start školního roku a všech kroužků je u nás dost náročný. To se povedlo, protože teď už točím jenom Herbář.

Mít manžela, který vás pořád baví v tom, co dělá, i doma, je skvělé. Má v sobě neuvěřitelně energie.

Zůstává vám však několik divadelních představení…

V listopadu budeme mít v pražském Divadle Palace premiéru komedie francouzské dramatičky Yasminy Rezy Tři verze života, to je hra, kterou jsme si sami vybrali - my čtyři, kdo v tom hrajeme: já s Davidem a Igor Chmela s Janou Janěkovou. Já hraju manželku Igora, David manžela jeho ženy Jany. Nestává se často, že si člověk vymyslí vlastní projekt a divadlo vás to nechá udělat tak, jak chcete.

Vrátila jste se taky do seriálu Cesty domů, kde jste neuvěřitelná mrcha.

Byla jsem nedávno s dětmi v cirkusu a paní, co seděla vedle nás, mi povídá: Vy to hrajete skvěle, vždycky si s manželem říkáme, ať už vás někdo zabije. Měla bych z toho mít radost, ale na druhou stranu…

Vy teď máte takové temné období, v Kriminálce Staré Město jste na druhé straně zákona…

...a v televizní povídce, kterou točím, dokonce zabiju svého milence. (smích)

Jak si to vysvětlujete?

Tak dlouho jsem prudila s princeznami a hodnými holkami, že už jsem si přála zahrát si nějakou zápornou postavu. Jenže všeho moc škodí. Docela jsem si oddechla v Herbáři, že chvíli nemusím nikomu před kamerou ubližovat.

S Hynkem Čermákem prožívá v dramatu Africká královna proměnu upjaté misionářky v odvážnou dobrodružku. Ve stejnojmenném oscarovém filmu ztělesnili tuto nesourodou dvojici Katharine Hepburnová a Humphrey Bogart.

S Hynkem Čermákem prožívá v dramatu Africká královna proměnu upjaté misionářky v odvážnou dobrodružku. Ve stejnojmenném oscarovém filmu ztělesnili tuto nesourodou dvojici Katharine Hepburnová a Humphrey Bogart.

FOTO: Divadlo Palace - Jiří N. Jelínek

Kde teď říkáte doma: v Praze, nebo ve zrekonstruovaném mlýně na samotě?

Víc času trávíme na venkově, ale Prahu potřebujeme, takže tu máme byt. Osm let jsme dojížděli, ale kvůli škole a kroužkům jsme se částečně přesunuli zpátky do Prahy. Kdykoli máme trochu volněji, jedeme domů za Prahu a tam se zašijeme.

Rýsuje se, že by některá z vašich dcer šla ve vašich stopách?

Nerada bych, aby šly na konzervatoř, kterou jsem studovala já. To bych je odrazovala. Když už, tak ať vystudují gymnázium nebo jinou střední školu a pak se třeba přihlásí na DAMU.

Nemají jako děti dvou herců svou dráhu předurčenou?

Jako většina herců si nepřejeme, aby se děti téhle profesi věnovaly, ale necháme jim v tom svobodu. Rozhodně se s nimi odmítáme fotit a vystavovat je pozornosti.

Kdyby vám nějaký režisér nabídl, že má dětskou roli pro šikovnou holčičku…

Asi bych to odmítla. Snad kdyby to byl někdo, koho dobře znám, a ta role nebyla velká, že je nebude zatěžovat a ony by chtěly, tak možná výjimečně… Jedna z holčiček se o to docela zajímá, máme o tom trochu spory. Určitě jí pomáhat nebudu, nemyslím si o tom nic dobrého.

Jakou budoucnost si přejete pro svoje děti?

Aby to byly svobodné bytosti, a zároveň věděly, že není všechno dovoleno. A taky že je za tu svobodu třeba bojovat a postavit se za ni. Když se zamyslím nad tím, co se kolem nás děje, nebudou to mít lehké. Někdy mi to přijde jako soumrak naší svobody. Připomíná to, co tu bylo dřív, jen teď to je ve jménu kapitálu a moci. Děsí mě, že by si děti mohly myslet, že to je všeobecně platný model a že bouřit se proti tomu nemá smysl.

Budu k dcerám maximálně otevřená, popíšu jim své zážitky a zkušenosti: v duchu tomu říkám „zbořit ideál matky“.

Za pár let budou vaše děti v pubertě. Bojíte se toho období?

U holek se toho docela bojím - pamatuju si sebe. U Franty nemám strach, u děvčat je to emotivnější a nebezpečnější.

Budete rodič, který o půlnoci číhá za záclonou, kdy se ratolest vrátí z diskotéky?

Já budu ještě horší, já tam s nimi budu chodit, stát někde v rohu a ony se za mě budou stydět. Nebo jim to v nějakém věku všechno řeknu, v tom mám výhodu, že budu vědět, o čem mluvím.

Co jim řeknete?

Budu k nim maximálně otevřená, popíšu jim své zážitky a zkušenosti: v duchu tomu říkám „zbořit ideál matky“. Nebudu jim nic tajit, ani předstírat. Vím ale, že čím si kdo chce projít, tak tím bez ohledu na všechna varování projde. Nezabráním jim, aby něco vyzkoušely, musejí ale znát mantinely, za kterými nemusí být cesta zpět… Nejde o to, je strašit, ale pokud budou chtít žít dospělý život - jako já jsem v patnácti rozhodně chtěla - budou se muset dospěle chovat.

Nebojíte se chvíle, kdy vás už nebudou tak potřebovat?

Odchod dětí pro mě bude těžký, to mi je už dnes jasné. Jsem šťastná, že mám ty děti tři. Můj ideál je, aby se potřeba rodičů, kteří přebalují, učí chodit, mluvit, mažou svačiny, průběžně proměňovala v potřebu lidí, kteří nějak žijí, cítí, někam směřují, mají nějakou práci a přátele… aby všechny ty potřeby v různých obdobích byly propojeny oboustrannou láskou a „potřebováním se“! Je to ideál, možná zní dost nemožně, ale já jsem idealista a jsem přesvědčená, že je dobré mít velké sny, touhy a ideály. Třeba se něco splní…