Článek
O smrti je zapotřebí s dětmi, pokud možno, co nejotevřeněji hovořit. Je důležité, aby dospělí dokázali před dětmi mluvit o svých pocitech a zároveň se zajímali o pocity dětí, které s těmi dospělými nemusí být shodné. Jejich respektem ale dospělí dítěti ukáže, že to, co cítí, je s ohledem na situaci v pořádku.
Jeden z velkých nešvarů dospělých je děti podceňovat. Už poměrně malé děti jsou schopné rozumět dění ve svém okolí.
„Děti od poměrně útlého věku dokáží poznat, jestli jsou na sebe rodiče naštvaní nebo ne a jaká je celková atmosféra v rodině. A děti ke konci čtyř let věku už předpokládají, že se každý na svět díváme trochu jinak, že na všechno není stejný názor,“ vysvětluje Jan Kaňák, terapeut Poradny Vigvam pomáhající rodinám při náhlé smrti blízkého.
Laura Janáčková: Člověk na smrt a umírání není nikdy skutečně připraven
Nepoddávejte se pocitu, že je dítě na něco příliš malé a obzvlášť ne při hovorech o smrti. Zapojujte je a učte je vyrovnávat se se ztrátou. Vždy jde jen o volbu vhodných slov a o to, jak hluboko ve vysvětlování zajdete.
„Pokud se dítěti děje v životě něco tak významného jako je úmrtí rodiče či sourozence, je důležité, aby o tom mohlo mluvit a aby mu byly zodpovídány otázky, které přináší. Pokud se dítě ptá na okolnosti úmrtí a další věci s tím spojené, hledá upřímné odpovědi. Je důležité, aby se pravdu dozvědělo od bezpečné osoby, což je nejčastěji rodič,“ upozorňuje terapeutka Barbora Racková.
Pokud budete dítě chránit a neřeknete mu celou pravdu, dítě stejně vycítí, že se něco děje a jelikož o tom nebudete mluvit, nebudete v ten okamžik pro dítě opravdovou oporou. Děti se pak mohou začít cítit opuštěně, frustrovaně a kvůli své velmi živé představivosti se mohou objevit další problémy.
„Setkáváme se s případy, kdy rodič v domnění, že dítě uchrání, řekne jen část skutečností a dítě se pak další informace dozví v jiném prostředí (ve škole, od kamarádů), což může narušit důvěru v dospělého, který je v tak náročném období stěžejním bezpečným bodem dítěte,“ doplňuje Barbora Racková.
Eutanazie aneb Smrt jako zvaný host
Není ani dobré, pokud dáte dítěti následně prostor, aby se s danou situací vyrovnalo a to tak, že ho zbavíte všech povinností a řádu. Ideální je podpořit dítě v plnění alespoň základních povinností a například docházení na jeden kroužek týdně. Tím mu pomůžete vytvořit osnovu, které se může chytit, zároveň mu ale dáte dostatek prostoru, aby se mohlo se ztrátou vyrovnat svou rychlostí.
Jak mluvit s dětmi o smrti podle terapeutů Poradny Vigvam
- Řekněte to na rovinu – je lepší dozvědět se vše od svých nejbližších a nezkresleně, než od cizích lidí (například ve škole), kteří navíc nemusí znát úplnou pravdu. U blízkých lidí je navíc větší pravděpodobnost důvěry a bezpečí, což je při tak těžkém tématu zásadní.
- Mluvte jasně – nebojte se říct slovo smrt. Pokud používáme zlehčující slova jako třeba odešel nebo usnul, můžeme u dětí vyvolat nečekanou reakci v podobě strachu ze spánku nebo jakéhokoli oddělení od rodiče (v noci, ve školce, ve škole).
- Pláč je přirozený – Pláč je naprosto přirozená reakce a ke smutku patří, nebraňte se mu.
- Nebojte se reakcí – děti mají vlastní bezpečnostní obranné mechanismy, proto někdy reagují pro okolí nesrozumitelně nebo zdánlivě nevhodně. Je v pořádku, když změní téma hovoru – už byl moc dlouhý, víc toho dítě neunese. Pokud se začne smát, může to mít více vysvětlení – buď je smutek moc náročný a dítě uniká paradoxní reakcí, nebo neví co se očekává a jak se má chovat (učí se nápodobou).
- Buďte spolu – to, co děti potřebují, je naše blízkost třeba i beze slov. Někdy děti dokáží být smutné jenom když jsou samy, ale i tak potřebují naše obětí.
- Učte děti emoce – Nebojme se vlastních emocí (pláče, zloby ale i radosti a smíchu) před dětmi, jinak se nemohou naučit vlastní emoce rozpoznat a pochopit.
