Mám osmiletého syna, který chvíli neposedí, neustále zlobí, a když se ho snažíme usměrnit, málokdy to funguje bez křiku a vzteku. Ze školy nám nosí neustále poznámky, že vyrušuje nebo mlátí spolužáky. Bohužel se to odráží i na prospěchu. Učit se s ním je ale dost často nad lidské síly. Buď nás úplně ignoruje, nebo se začne vztekat.

Jediné, co ještě trošku funguje, je vyhrožování, že nebude moc jít na hokej nebo že bude úplně bez veškeré elektroniky a her... jenže nic z toho se neobejde bez křiku a je to opravdu velmi vyčerpávající. Jako jedinou autoritu přitom uznává trenéra na hokeji a pak občas paní družinářku, o které doma i často vypráví. V poradně jsme byli hned v první třídě, ale tam nám sdělili, že je sice hyperaktivní, ale na diagnózu jako takovou to není.

Nejprve je důležité zodpovědět si následné otázky. Bylo to akční, neposedné, zvídavé dítě odmalinka? Byli jste na takové dítě připraveni, nebo jste očekávali, že dítě vás bude poslouchat a dělat, co chcete vy? Tady někde se mohly začít tvořit rozdíly mezi vaším očekáváním a přirozeným vývojem dítěte.

Čím více tlačíme na dítě, aby dělalo to, co my chceme, plnilo naše potřeby, tím více si dítě dělá, co je jeho přirozená potřeba. Váš syn potřebuje pomoc, ne dále označovat negativním hodnocením “zlobivé dítě” nebo snad diagnostickou nálepkou.

Nezmiňujete se o sourozenci. Pokud je syn prvorozený jedináček, tak se může cítit pod velkým tlakem a veškeré aktivity, které vy vidíte jako zlobení, mohou být jen upouštění tlaku, který je logicky na něj kladen. Veškerá pozornost zaměřena na něj. Poslušnost, výkon ve škole i v hokeji.

Děti mají ke svému chování důvod

Dětské projevy mají vždy nějaký svůj důvod. Nejčastěji je to nějaká nenaplněná potřeba dítěte. U projevů zvýšené hyperaktivity si může dítě říkat o pozornost a vaše přijetí bez podmínek. Dítě vás miluje a potřebuje cítit, že je přijímáno a milováno, a to především tehdy, když “zlobí”. Což je pro rodiče velmi náročné.

Píšete, že s trenérem, družinářkou vychází dobře. To je skvělé. To znamená, že existují výjimky. Pravděpodobně si u nich syn naplňuje něco takového, co vy mu nedáváte (napadají mě jasná pravidla, pocit sebejistoty).

Zkuste si odpovědět na otázky: “Jak je možné, že oni to s ním umí? Jak jinak k němu přistupují?” Povídejte si se synem, co se mu líbí na trenérovi, družinářce. Ptejte se na jeho pocity, jak se cítí, když vy na něj křičíte, a jak byste to měli dělat společně jinak, abyste nemusela křičet. Ptejte se svého osmiletého syna, on nejlépe ví, co vám společně může fungovat.

Zkuste se také zamyslet, co vám syn svým chováním sděluje? Jakou potřebu má nenaplněnou? Nezmiňujete se o tátovi chlapce. V tomto věku chlapci hodně vyhledávají mužské vzory, možná proto funguje vztah s trenérem. Kolik času společně tráví se svým tátou nějakými klučičími hrami, zažívají dobrodružství nebo se jen tak perou? Kolik času má za den syn pro svoje “blbnutí” a lelkování?

Jak posílit synovu sebeúctu a rozmělnit hyperaktivitu

1. Řekněte synovi, že byste mu chtěla více rozumět a jste ráda, že je to veselý akční kluk. Dávejte mu najevo svou pozornost, co nejvíce oceňujte.

Zařiďte, abyste syna aspoň 3 x denně za něco ocenila. Všimla si, co se mu daří nebo dělá rád. Úplné drobnosti. Sám si nachystá věci na trénink, tak řeknete: „To jsi mě potěšil, že myslíš na své věci.” Bude mít v pořádku pouzdro, napíše sám domácí úkol, uklidí si boty po příchodu - takových věcí si budete všímat a synovi je říkat, že jste si všimla a líbí se vám to. Co nejvíce mu nabízejte náklonnost a pohlazení. I chlapci něhu potřebují.

2. Zapojte syna do dění v domácnosti - řekněte, že potřebujete pomoct, aby se vám doma společně fajn žilo, všichni pro sebe navzájem budou něco malinko dělat. Dáte synovi vybrat - příprava stolu, nádobí, koš, příprava jídla nebo co si sám vymyslí. Tím se mu naplní potřeba důležitosti a toho, že do vaší rodiny patří. Je důležité dávat synovi prostor, aby si některé věci mohl dělat zcela samostatně a rozhodovat si o jejich řešení (přitlouct hřebík, umýt auto). Potřebuje cítit, že mu věříte.

3. Laskavě nastavujte hranice a pravidla, buďte v tom důsledná. To je jedna z nejtěžších rodičovských kompetencí, kterou se můžete naučit i u nás v kurzu.

4. Není řešením synovi zakazovat to, co ho baví, v tomto případě hokej. Naopak, potřebuje při sportu vše nastřádané dostat ze sebe ven. Naučí se tam dodržovat pravidla, jít za svým cílem.

Řešíte doma podobný problém, nebo vás trápí jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: zenaporadna@seznam.cz