Než se však pustíte do četby knihy Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, je dobré si připomenout jednu zásadní věc. To nejdůležitější, co můžeme dát svým dětem, je náš čas a pozornost, kterou jim věnujeme. Nejpodstatnější při tom není to, co jim říkáme, ale to, co děláme.

„Nejběžnější způsob, jakým se mláďata v přírodě učí potřebným dovednostem, je umění nápodoby,“ říká psycholožka Alice Vondrová.

„Člověk v tom není výjimkou. Děti však nenapodobují jenom dobré věci, ale bohužel i ty špatné.“ Proto bychom si měli dávat pozor na to, jak se chováme a jak určité situace řešíme. Je to důležitější než všechna mravoučná kázání a dobře míněné rady.

Mít pravidla hry, ale také mantinely

Každá rodina by měla fungovat podle určitých pravidel. Stanovit je a dodržovat, to bývá pro děti také zásadní. Dodává jim to pocit jistoty. Součástí těchto pravidel je také to, že respektují určité hranice. Pokud je nemají, zkomplikuje jim to život.

„Výchova, která razí myšlenku, že se dětem nemá nic zakazovat a nemají se omezovat, je zcestná,“ upozorňuje doktorka Vondrová. „Těžko se v té bezbřehosti orientují a ztratí své jistoty, které jsou důležité pro jejich zdravý vývoj.“

Ale vraťme se k životu rodiny a k času, který rodiče stráví s dětmi. Tehdy se utvářejí jejich vzájemné vztahy. Není podstatné, jestli při tom sportují, jezdí na výlety nebo se věnují nějakému koníčku. Důležité je, že jsou spolu, spoustu toho zažijí a vnímají jeden druhého.

Vidět věci z pohledu dětí

Při komunikaci v rodině může samozřejmě dojít k řadě nepochopení a chybných reakcí. A to v těch nejběžnějších, každodenních situacích. Zdá se, že o nic nejde. Ale právě proto, že se takové všední situace neustále opakují, vnášejí jejich chybná řešení ve svém součtu do vztahu s dítětem jistou nepohodu a napětí.

Adele Faberová a Elaine Mazlishová se ve své knize snaží upozornit na některé z nich. Třeba na to, že při debatách své děti daleko častěji poučujeme, než abychom jim naslouchali. A často také bagatelizujeme jejich pocity a to, jak věci vidí ony.

V knize uvádějí jednoduché příklady všedních dialogů
SYN: Mami, jsem unavený.
MATKA: Nesmysl. Pravě ses probudil.
SYN: (hlasitěji) Ale já jsem unavený!
MATKA: Nejsi unavený, jsi jen trochu ospalý. Obleč se.
SYN: (naříká) Ne, jsem unavený! A je tu horko, mami.
MATKA: Blbost, je tu zima, nech si ten svetr.
SYN: Ale mně je horko.
MATKA: Řekla jsem, ať si necháš ten svetr na sobě!

Rozhovor s dítětem se pak snadno stočí k hádce. Nemělo by nás to překvapit. Nepřímo říkáme dítěti, aby nevěřilo svým pocitům, naopak, mělo by se spoléhat na naše pocity.

Psycholožka radí rodičům, aby zkusili vidět věci z pohledu dětí: „Představte si, že jste dítě. Jste unavení, je vám horko a možná se i trochu nudíte. Opravdu potřebujete slyšet všechny ty argumenty dospělých, abyste poznali, jak se cítíte?“

Tahle pravda platí i pro mnohem zásadnější situace, než je ta, kterou popisuje dialog mezi synem a matkou. Když rodiče začnou respektovat pocity dětí a víc jim budou rozumět, ubude sporů, hádek a často i zbytečného napětí. Naši potomci se budou chovat klidněji a vyrovnaněji. Ale přispějeme tím i k jejich většímu sebevědomí.

Splnit mu přání aspoň v představách

Většina dospělých nepochybně zažila situaci, kdy se dítě dožaduje své oblíbené dobroty, kterou ale zrovna nemají doma. „Mami, chtěl bych křupavé tyčinky.“ „Bohužel žádné doma nemáme.“ „Já chci křupavé tyčinky,“ žádá dítě umíněně. „Chováš se jako mimino, vezmi si tyhle sušenky,“ nabízí řešení matka.

„Mami, nechci sušenky, chci tyčinky.“ Když dítě touží po něčem, co nemůže mít, dospělí se mu to obvykle snaží logicky vysvětlit. Často se stává, že čím více vysvětlují, tím spíš se děti zaseknou a protestují: „Ne, já chci svoje tyčinky!“
Někdy pomůže to, že jim jejich přání splníme aspoň v představách: „Kéž bych nějaké měla doma. Vidím, jak moc by sis je přál. Kdybych měla kouzelnou moc, přičarovala bych ti jich velký pytlík…“

Jindy stačí jenom to, když ukážete, že chápete, jak moc si ten mlsek přeje. Usnadníte mu tak přijetí reality. Není to samozřejmě rada, která by zafungovala pokaždé, ale dítě, stejně jako dospělý, ocení pochopení.

Když jsme naštvaní, nestojíme o rady

Problémy dětí můžou připadat dospělým směšné a malicherné. Jenže to není vůbec podstatné. Důležité je, jak tyto potíže vnímá dítě. Dospělí by se ho měli snažit pochopit a dát mu své pochopení najevo. Jinak snižují pravděpodobnost toho, že s nimi bude o svých problémech mluvit.

Jedna z psycholožek v knize upřímně přiznává: „Když jsem naštvaná, poslední věc, kterou bych chtěla slyšet, jsou něčí životní rady, psychologické rozbory nebo filozofická ponaučení. Po takových radách se cítím ještě hůř. Pokud mě jiný člověk začne litovat, jen mě to rozesmutní, jeho otázky mě často vyburcují k obraně, a nejvíc se rozzlobím, když slyším, že nemám důvod být naštvaná. Pak většinou reaguji jednoznačně: Zapomeň na to, že se něco stalo, nemá smysl o tom dál mluvit.

Pokud mě ale někdo poslouchá a nechá mě mluvit o mých potížích, cítím se lépe a méně smutná nebo zmatená. Když se od něj dočkám vnímavé reakce, pomůže mi to se vyrovnat se svými pocity i problémy. Je dobré vědět, že děti reagují prakticky stejně.“

Kvůli takové blbosti brečíš?

Děti někdy nevědí, proč se cítí tak či onak. Učí se tomu rozumět. Jindy nejsou ochotné vám říct důvody své špatné nálady nebo obav. Myslí si, že je budete považovat za nesmyslné: „Kvůli takové blbosti brečíš?“

Zkusme si třeba představit, že dítě musí chodit na injekce. Má z nich strach. Navíc je napjaté, proto i ostřeji vnímá bolest. Dospělý mu obvykle říká věty typu: „To přece nemůže tak bolet. Přeháníš. Tvoje sestra si nikdy nestěžuje, když musí dostat injekci. Měl by sis na to zvyknout, když je teď budeš dostávat každý den.“

Psycholožky navrhují jinou reakci: „Zdá se, že tě to fakt bolí. Tuhle bolest bys asi nepřál ani svému největšímu nepříteli, co? Není jednoduché dostávat injekce takhle často. Vsadím se, že se už těšíš, až to budeš mít za sebou.“

Když totiž akceptujeme pocity dítěte, cítí se respektované. Bolest mu připadá snesitelnější, pokud ví, že je s ním člověk, který s ním soucítí. Navíc se s námi velmi pravděpodobně podělí o své pocity i v jiných situacích. Nemluvě o tom, že takový přístup přispívá k jeho zdravému vývoji.

Dětem, které řeší nějaký problém, můžete pomoci, když uděláte čtyři věci:
Budete je pozorně poslouchat.
Přijmete to, co cítí, a dáte jim to najevo. V žádném případě jim nebudete jejich pocity vymlouvat nebo s nimi polemizovat.
Danou situaci pojmenujete, pokud jim to pomůže.
Jejich přání splníte alespoň v jejich představách.

Přes všechna dobře míněná doporučení je však dobré vědět, že univerzálně platná rada neexistuje. Někdy je třeba nejlepším řešením to, když dítě, které pláče, obejmete. A nemusíte přitom říkat nebo dělat vůbec nic dalšího.