Hodnocení známkami je v české škole tradiční metodou, opírá se o dlouhodobě zažitý systém tereziánské školy, který trvá více jak 200 let. Tradice známek je ovšem starší – například Zikmund Winter popisuje známkování ve školách městských již ve 14. století.

V dnešních školách jsou známky ovlivněny mnoha různými faktory. „Zdaleka nejde jen o kriteriální výpověď o výkonu dítěte. Známku formuje vztah učitele k žákovi (sympatie, případně antipatie), složení třídy (jednička v jedné třídě může mít úplně jinou hodnotu než ve vedlejší, natož pak v jiné škole), momentální fyzické a psychické rozpoložení učitele (například pedagog po ostré domácí hádce s partnerem bude mít sklon hodnotit žáky negativněji). Známka navíc často zahrnuje hodnocení úsilí a chování dítěte. Děti běžně slýchají: ´Byl jsi dnes docela hodný, tak já ti tu dvojku dám, ale jestli budeš zase vyrušovat, tak příště to už bude za tři.´ Opodstatněně pak vnímají známky jako nespravedlivé,” vysvětluje pro server Šance Dětem psycholožka PhDr. Václava Masáková, ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4.

I proto by i rodiče ke známkám měli přistupovat s respektem, zvláště k těm na vysvědčení. Dítě především v tomto období potřebuje nejvíce cítit, že jej rodiče mají rádi pro něj samotné, což se známkami nijak nesouvisí.

Bohužel ne všichni rodiče ke známkám na vysvědčení takto přistupují a velmi dobře se pozná, když mají přehled o tom, co se ve škole děje, protože se o dění zajímají, včetně sociální atmosféry ve třídě i škole.

Tito rodiče i vědí, co bude mít jejich dítko na vysvědčení, spletou se maximálně o jeden stupeň, ale ne víc. Tudíž samotné vysvědčení už nijak nehrotí.

Děti nemají strach ze známek, ale z reakce rodičů 

Děti často z obavy před tresty a křikem přemýšlejí, že se už domů ani nevrátí, případně hledají jiná řešení. Jejich obavy mohou vést dokonce i k sebevraždě. Dětem totiž podle neurologa MUDr. Martina Jana Stránského chybí životní zkušenosti, na jejichž základě se vytvářejí v mozku cesty k sebereflexi.

Nemají potřebný širší nadhled, proto na všechno nastavují falešnou finalitu. Kvůli tomu jsou náchylné k absolutním řešením i na velmi malé, z pohledu dospělých často i banální, opakované popudy. K nim může patřit například tlak rodičů na školní výsledky vycházející z nějakého ideálu dospělých o životě jejich dětí.

„Pokud tedy přinese letos vaše dítě domů vysvědčení se špatnými známkami, nevyčítejte, nekřičte a neodsuzujte. Oceňte na vysvědčení to, co ocenit lze. Nesrovnávejte svoje dítě s jinými ani se sebou, když jste byli mladí. Pokud jste opravdu rozzlobeni, nechte si na reakci čas. Pak se pokuste společně s dítětem najít příčiny neúspěchu, zjistěte, zda nepotřebuje v učení nějakou pomoc, a společně si naplánujte přiměřené cíle pro příští školní rok,” doporučuje Martin Jan Stránský.

Typy rodičů a žáků podle psychoterapeuta PhDr. Jaromíra Matouška

Žák či student a jeho rodiče v běžné rodině si společně přejí co nejlepší výsledek, s co nejmenším úsilím, i když by to na rodinné radě asi přesně takto neformulovali. Běžným žákem rozumějme průměrně nadanou dívku či chlapce, který je sociálně zralý natolik, aby věděl, že školu je nutné dochodit. Je lhostejno, zda se jedná o žáka základní či střední školy. Běžným rodičem budeme rozumět rodiče, kteří mají své dítě rádi, snaží se mu vytvořit materiálně i citově příjemné domácí prostředí, tráví denně deset hodin v zaměstnání i s cestou, a nadto mají nějaké své zájmy. Školní úspěch v takové rodině není hlavním tématem, a tím pádem ani strašákem. Snad právě proto takovéto děti bývají v pozdějším životě úspěšné. Když s nimi s odstupem let hovoříte o školním údobí, vzpomínají na kamarády, prázdniny, společné dovolené a první lásky. Barvy minulosti jsou ve světlém spektru.

Žák ambiciózních rodičů to má těžké, ať je průměrný, nebo nadprůměrný. Ještě v něm nedohasla radost z první školní tašky pod stromečkem a již ví, kam to musí dotáhnout, aby si zasloužil lásku rodičů. Je vystaven stresu, který si málokdo z dospělých dovede představit. Směna výkonu za lásku je pro dětskou či mladou duši natolik vyčerpávající, že určitá míra zhroucení je spíše pravidlem než výjimkou. Ambiciózní rodič vůbec nemusí být intelektuál nebo úspěšný člověk. Často dítě používá jako nastrčenou trofej, aby stoupl ve společnosti na ceně a dítě vlastně zajistilo to, čeho sám nedosáhl, co mu chybí. A opět, když hovoříte po létech o školních časech s člověkem z takového prostředí, vzpomíná na utrpení, strach a zmatek. Někdy mu vzpomínky na uvedené období chybí. Nevědomě, ale z pudu sebezáchovy je vytěsnil.

Zdroj: Šance Dětem

Odměny za vysvědčení mohou mít smysl i u špatných známek

Pokud rodič vidí, že přes opravdovou snahu se dítěti známky vylepšit nedaří, je dobré jej přesto pochválit a navrhnout mu řešení, jak učivo dohnat, a dát mu možnost známky aspoň trošku vylepšit. Ani každodenní dril ale nemůže dítěti pomoci překonat vlastní limity či nedostatek nadání v určitém oboru. Rodiče by tedy vždy měli zvážit, zda chtějí mít doma zneurotizovaného maturanta, či spokojeně vyučeného kuchaře.

„Každá motivace potomků má smysl, musí se k ní ale přistupovat obezřetně. Pokud dítě dostane peníze za všechny známky, nebo bere odměnu jako automatickou, tak už tolik neplní svůj význam,“ upozorňuje psychoterapeutka Jana Tamchynová.

Z ankety ČSOB a Ery přitom vyplynulo, že téměř třetina dotazovaných (31 %) své děti odmění bez ohledu na to, jaké známky domů donesou. Naopak necelá pětina českých rodičů (18 %) potomky odmění pouze za dobré známky. „Z ankety vyplynula také zajímavost, že přibližně třetina lidí nepovažuje peníze jako správnou odměnu za vysvědčení,“ uvádí Martina Slavíková, tisková mluvčí Ery.

„Špatným přístupem k odměňování mohou rodiče způsobit dětem vážné problémy v dospělosti. Pokud své potomky příliš rozmazlujeme, nenaučí se znát hodnotu věcí a v dospělosti jim hrozí zejména problém v profesním životě, kdy mohou také automaticky čekat odměnu i za špatnou práci,“ dodává Tamchynová.

Ideální se tak jeví jisté odstupňování, tedy čím lepší známky, tím lepší odměna. Ale vždy s ohledem na konkrétní dítě. Pokud se věčnému čtyřkaři podaří opravit známky na trojky, pak by k tomu mělo být přihlíženo stejně, jako když se dvojkaři podaří dostat jedničky. Více jak známky by totiž měla být odměňována snaha dítěte.

Dárek za vysvědčení zcela jistě není výchovnou chybou

Dárek by neměl být jediným motivem dítěte pro školní práci. To, jak se dítě staví ke školním povinnostem, se v dospělosti bude opakovat v jeho vztahu k povinnostem pracovním. „Učit se a sbírat jedničky jen kvůli vidině nového kola je podobně omezující jako pracovní nasazení motivované pouhou výší výdělku,” radí psycholožka Eva Kneblová.

Problematická může být i touha rodičů či prarodičů dopřát dítěti to nejlepší a obdarovávat jej nepřiměřeně hodnotnými dárky. Dítě pak velmi záhy přestane po věcech skutečně toužit a vážit si jich. Stejně špatně může dopadnout, pokud rodiče budou dítěti vnucovat dárky dle vlastního přesvědčení a opovrhovat jeho přáním.

Ve skutečnosti tou nejlepší odměnou je pro děti kladná motivace, a tedy pochvala. Dost často je jedno slovo víc než celá hromada hraček či nejrůznějších sladkostí. „Vždy je tedy důležité na vysvědčení něco pochválit, i když třeba jen jedničku z chování, protože ani tu nemá každý,” doporučuje psycholožka PhDr. Václava Masáková z Šance Dětem.