Hlavní obsah

Fanny Ardantová: Netrpělivě čekám, až bude čas jít s knížkou do postele

Právo, Věra Míšková

Patří k těm vzácným a šťastným ženám, jimž léta krásu neubírají, jen ji zvolna proměňují a přidávají do něžného i vášnivého výrazu zkušenosti a životní prožitky. Fanny Ardantová, herečka, filmařka a poslední múza i láska slavného Françoise Truffauta, přivezla na karlovarský festival svůj třetí film, pod nímž je podepsána jako režisérka: Cadences obstinées čili Naléhavé rytmy.

Foto: Profimedia.cz

Ve filmu Hello Goodbye hraje manželku Gérarda Depardieua.

Článek

Představitelka mnoha rolí ve slavných filmech jako Žena od vedle či Swanova láska Fanny Marguerite Judith Ardantová pochází ze staré francouzské rodiny z Limoges. Letos pětašedesátiletá elegantní žena se narodila jako nejmladší z pěti sourozenců a mládí prožila v Monaku, kde byl její otec plukovníkem a správcem paláce knížete Rainiera.

Na herectví v té době ani nepomyslela. Zajímaly ji politické vědy, ve Francii vystudovala mezinárodní vztahy, ale jako vášnivá čtenářka (už v patnácti letech objevila Prousta a tvrdí, že měla pocit, jako by psal jen pro ni), milovnice hudby, divadla i filmu se nakonec dala zlákat právě divadlem.

Truffautova múza

Hrát začala v polovině 70. let minulého století, zářila na jevišti v inscenacích Corneille, Racina, Montherlanta, ale její exotická krása jí brzy přinesla i jiné nabídky.

Po několika filmových a televizních rolích přišlo setkání nejdůležitější: jejího talentu si všiml legendární a všemi milovaný režisér a spisovatel François Truffaut. Tři roky, které s ním až do jeho smrti prožila, byly roky velké lásky i krásné práce.

Z lásky se narodila dcera Josephine, ze spolupráce vzešly dva skvělé, žel poslední Truffautovy filmy Žena od vedle a Konečně neděle! François Truffaut podlehl nádoru v mozku 21. října 1984 v pouhých dvaapadesáti letech a stal se druhým mužem, který Ardantovou svým odchodem těžce zasáhl - její otec zemřel, když jí bylo sedmnáct let.

Herečka i režisérka

V době Truffautovy smrti už ale byla vyhledávanou herečkou dalších slavných režisérů. Točila s Alainem Resnaisem (Život je román, 1982; Láska až za hrob, 1984; Mélo 1986), s Volkerem Schlöndorffem (Swanova láska 1983) či s Margarethe von Trotta (Tři sestry, 1988), se slavnými Italy Michelangelem Antonionim (Za mraky, 1995) nebo Ettorem Scolou (Rodina, 1987, Večeře, 1998).

Foto: Profimedia.cz

Skvělá byla jako jedna z Osmi žen Françoise Ozona i jako Nesmrtelná Callasová ve filmu Franka Zeffirelliho. Přijímala a dodnes přijímá i vedlejší a malé role, jako například v Sabrině Sydneyho Pollacka, v Královně Alžbětě nebo v Sorrentinových filmech Božský a Velká nádhera, na nichž se podílel i otec její nejmladší dcery Baladine Ardant Conversiové (ta dělala Sorrentinovi asistentku).

Nedávno se Fanny Ardantová rozhodla postavit i na druhou stranu kamery. Její první film Cendres et Sang (Popel a krev) s tématem návratu z emigrace byl v roce 2009 uveden mimo soutěž v Cannes. Další, tentokrát krátký film Chiméres absentes (Nepřítomné přeludy), se hrál o rok později na Festivalu v Římě a svůj třetí film, Cadences obstinées (Naléhavé rytmy), představila na karlovarském festivalu.

Na kontě má tato báječná herečka na šest desítek filmových a nejméně tři desítky televizních rolí, francouzskou filmovou cenu César z roku 1997 za film Pédale douce (Někdo to rád holky) a další ceny.

Přesto přiznává, že se někdy zasní i jiným směrem: „Kdybych nebyla herečkou, určitě bych byla kadeřnicí. Ale ne v Paříži nebo v Londýně, abych česala snoby. V malé vesnici na Sicílii, kde by ke mně chodili všichni: kněz i mafián, starší dáma stejně jako dívka pro svatební účes. Líbilo by se mi, že je můžu všechny přetvářet.“

Klavír na cestách

Fanny Ardantová je zároveň z těch, jejichž vlastní tvorba vychází z vášně pro všechny umělecké obory a také z jejich hlubokých znalostí.

„Čtu tak ráda, že často netrpělivě čekám, až bude čas jít s knížkou do postele. Když přijdu do knihkupectví, čmuchám jako pes, abych našla tu pravou, a všechny dočítám až do konce. I když je kniha slabá, chci se přesvědčit o tom, že je opravdu špatná celá. Stejně tak jsem nikdy neodešla z kina před koncem filmu. Když vidím někoho jiného, jak odchází, mám nepříjemný pocit, že nedal tvůrcům dost velkou šanci,“ říká o svém vztahu k umění.

Miluje starověké Řecko, skladatele Johanna Sebastiana Bacha, spisovatele Honoré de Balzaka a malíře van Dongena.

„Jeden jeho obraz bych chtěla mít v ložnici. Ale je moc drahý. Tak se na něj chodím dívat aspoň jednou za dva roky do muzea. Ale obecně se na krásné věci dívám radši v salónech nebo soukromých domech než v galeriích. Myslím, že to je pro malíře ten správný prostor. A také nerada stojím ve frontách,“ přiznává Ardantová.

Jejím největším uměleckým snem je ale hra na klavír. „Miluji to, ale nemám ani ten nejmenší talent. Když slyším něco krásného, snažím se to zahrát také. Ale v noci a vždycky jedině sama. A nejradši hraji právě Bacha, protože ten má tu výhodu, že ať ho zničíte sebevíc, jeho hudba má tak silnou strukturu, že z ní stejně vždycky něco zůstane. Kdykoliv jedu do zahraničí, chci mít klavír s sebou. A hoteloví hosté se pak děsí.“

V Karlových Varech představila svou scenáristickou a režijní práci, jako herečka má před sebou premiéru filmu The Casanova Variations, kde hraje po boku Johna Malkoviche (Giacomo) Lucrecii.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám