Uprostřed skvěle rozjeté herecké kariéry jste odešla na mateřskou dovolenou…

Já jsem děti vždycky chtěla. Ale divadelní život běží od premiéry k premiéře a hrozně rychle letí. Kromě toho mi před nějakou dobou skončil velmi vážný osmiletý vztah a taky se už překulila třicítka. Nyní žiju s báječným partnerem, řekli jsme si tedy, že není čas na hrdinství, zato dozrál na změnu.

Co vám, divadelní hvězdě, dala a naopak vzala změna jménem Berenika?

Z legrace můžu říct, že mi naše holčička sebrala hodiny spánku a darovala pár kil navíc. Ale je to nejhezčí, co mě mohlo potkat. V naprostém úžasu pozoruju, kolik toho už umí, jak roste a objevuje svět. Prožívám neuvěřitelně šťastné období, plné silných emočních zážitků. Nic krásnějšího jsem ještě nezažila.

Životní zvraty nejsou jen slunečné, občas i zabolí. Jak k nim přistupujete?

Kdybych řekla, že je vítám, vypadalo by to, že na ně zoufale čekám. Jenže já se změn tak trochu bojím. Nejsem sice nijak zvlášť konzervativní, ale potrpím si na svoje jistoty. Nejspíš i proto bývaly moje partnerské vztahy vždycky dlouhodobé - a všechny doslova osudové. Změny tedy rozhodně nevyhledávám, ale když přijdou, vítám je, protože mě obvykle postrčí dál.

Existenční obraty vás tedy moc netrápí. Bojíte se vůbec něčeho?

Nosím v sobě jeden soukromý strach - bojím se zneužití. Mám totiž ráda lidi a ráda se jim rozdávám. Jenže v naší branži musí být člověk i trochu sobec a já si to pořád jen těžko připouštím. Dnes už aspoň zvládám přirozenou ochranu své osoby. Můj přítel Radim mě totiž naučil, že se člověk musí umět ozvat, aby ho svět kolem nerozcupoval. Trochu si ale naběhl, někdy to zkoušívám i na něm. Jde o takovou naši partnerskou hru.

Na cestě s maminkou po Jižní Americe zažily řadu nevšedních setkání, tady třeba s obrovskou želvou sloní.

Na cestě s maminkou po Jižní Americe zažily řadu nevšedních setkání, tady třeba s obrovskou želvou sloní.

FOTO: archiv Dany Verzichové

Jste narozená ve znamení Lva, jemuž se přisuzuje odvaha, nezávislost a touha v životě vítězit. Platí to i ve vašem případě?

Většinou ano. Strašně nerada prohrávám a navíc jsem taky pořádně tvrdohlavá. Když se pro něco nadchnu, dovedu to až do konce. Jako když jsme se před pár lety s mojí mamkou sebraly a jely objevit Jižní Ameriku jen s báglem a mrňavým batůžkem. Ta desetitýdenní cesta byla dárek k našim kulatinám (30 a 50), a my profrčely Uruguay, Argentinu, Chile, Peru, Bolívii a Galapágy, kde naše putování skončilo.

Vážně jste se v onom pro vás naprosto neznámém prostředí ničeho neobávaly?

Chovaly jsme se bezpečně, v noci nikam samy nechodily, nebo jen s kamarády. I když si myslím, že jsem celkem odvážná, v zahraničí cestuju vždy ukázněně a vědomě neprovokuju. Jestliže se třeba v Mexiku nekoupou v bikinách, tak já je zbytečně nedráždím.

Takže vlastně idylka?

Kdepak, i na nás čekalo pár dost horkých chvilek. Po příjezdu do Peru se tam zrovna rozhořela stávka učitelů a všude pak šla za námi. V Jižní Americe bývají tyhle akce hodně dramatické a ani tehdy to nebylo jinak. Nic nefungovalo, zažili jsme pouliční nepokoje, viděly rabování. Hodně nám však pomohla jazyková vybavenost mojí maminky, která v Uruguayi v mládí studovala a dodnes dokonale ovládá španělštinu.

Putování jen s báglem, to asi hygiena pořádně úpěla…

My jsme si pro tuhle cestu daly tři základní podmínky a důsledně je dodržovaly: a) Nebudeme moc přírodní ani alternativní. Takže jsme si vždycky našly slušné místo k přespání, kde se dalo taky vysprchovat a přeprat prádlo. b) Žádné velké dobrodružky. V tomto případě šlo o holou nutnost, být totiž blond v Jižní Americe není vůbec výhoda a my měly v oné době plavé vlasy obě. c) Jedno teplé jídlo denně.

V Čechách reprezentuje exotickou zvířenu domácí mazlíček chameleon Bruno Hubert.

V Čechách reprezentuje exotickou zvířenu domácí mazlíček chameleon Bruno Hubert.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Objevila se ponorková nemoc? Tak dlouhé dny pořád jen spolu ve dvou?!

My se máme s mamkou opravdu hodně moc rády. Navíc jsme měly skutečně dobře rozdělené role. Já byla plánovač i financiér (před cestou jsem hrála v několika reklamách), ona dojednávač. Já bych takovou cestu doporučila každému. Člověk se totiž dozví nejen hodně o světě, ale hlavně o sobě, a zjistí, kde je mu opravdu dobře. Sama dodnes využívám zkušenosti, které jsem při ní získala.

Co vás v těch vzdálených končinách nejvíc nadchlo?

Mě jako milovnici květin okouzlily orchideje v argentinském národním parku Iguazú. A pak také Galapágy, kde se volně pohybujete mezi divokými zvířaty, mnohdy i dost roztodivnými. Ona se vás vůbec nebojí, protože člověka neberou jako přirozeného nepřítele. Stalo se mi tam, že jsem ležela na pláži a metr vedle pochrupoval tuleň.

Vraťme se zpátky k divadlu. Doběhla vás někdy herecká role i ve všedním životě? Koneckonců vaše Daniela ze sledovaného seriálu Ordinace v růžové zahradě byla pěkná mrcha…

Daniela byla opravdu zatím asi mou nejvýraznější televizní rolí. Musím dokonce přiznat, že se mi po ní občas stýská, potvory se totiž hrají vždycky snáz. Lidé mě tehdy na ulici poznávali a hodně si mě s ní spojovali. Dokonce se mnou také jako s Danielou mluvili, jak jsem mohla udělat to či ono - a ne po každé jen přívětivě. Teď už na obrazovce nejsem tak často a zájem na veřejnosti trochu ochabl. Čas od času mě ale stejně někdo zastaví a snaží se zjistit, odkud se známe. Já však svoje divadelní role nechávám v herecké šatně a snažím se, aby příliš nevstupovaly do mého soukromého života.

Mezi milovanými květinami, které Dana Verzichová také ráda a dobře fotografuje.

Mezi milovanými květinami, které Dana Verzichová také ráda a dobře fotografuje.

FOTO: Michaela Feuereislová

Zdalipak jste už také někdy prošvihla představení?

Tahle noční můra každého herce mě zatím nepotrefila, ale jednou jsem při představení v zámecké zahradě v Českém Krumlově zapomněla na výstup. Byl sice jen němý, ale důležitý. Dost jsem tím zavařila kolegům, kteří pak museli hodně a hodně improvizovat.

Jak se vlastně hraje před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově?

Je to velký otevřený park s úplně jinými hereckými zákonitostmi, než platí v kamenném divadle. Žádné kulisy, žádný prostor k odrážení hlasu, hraje se tu tzv. do diváků, aby dobře slyšeli. Charakter večera hodně podmiňuje také okolní příroda a ta si do toho rozhodně mluvit nenechá. Zkouší se ve dne, hraje večer a pokaždé je zde jiná akustika. Přes den do dialogu švitoří ptáci, večer se pak třeba spustí déšť a hlas sežere. V Krumlově se syrově a natvrdo prokáže kvalita hlasové techniky každého umělce.

Asi se tam také hodně naběháte?

Zdejší divadlo prověří herce i fyzicky. Člověk je tam pořád v pohybu, protože se na jevišti všecko pojímá jako krátké filmové střihy. Už jsem v tom kalupu i párkrát upadla. Ale hrát v Krumlově je prostě nádherné.

Mimochodem, potkala vás už ta osudová role, po níž touží snad všichni herci?

Hrála jsem hodně krásných rolí, ale doufám, že ta opravdu fatální stále ještě kdesi čeká. Kdybych řekla, že už přišla, všechno bych tak nějak zabalila. Ale na jednu, možná dokonce první osudovou, přece jen hodně často vzpomínám, protože byla zatím nejtěžší. V roce 2009 mělo totiž v Jihočeském divadle premiéru drama Nože ve slepicích a pro mě to bylo setkání s mimořádnou rolí i velkým režisérem.

Pětiměsíční dcera Berenika

Pětiměsíční dcera Berenika

FOTO: archiv Dany Verzichové

Za jednu takovou silnou postavu jste se loni dostala do širší nominace na Thálii…

Abych řekla pravdu, bylo to dost nečekané. V divadle jsem totiž měla možnost hrát velké a znamenité role, třeba Jenůfu v Její pastorkyni nebo už zmiňovanou mladou ženu v Nožích ve slepicích. A byly pro mě obě vnitřně opravdu zlomové. O to větší překvapení přinesla nominace za Stellu ve hře Tenneseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha. Beru ji tak trochu jako odměnu za desetileté angažmá.

Kromě divadla také velmi dobře fotografujete. Plánujete do budoucna svoje hobby umělecky dál prohlubovat?

Rozhodně se nechci stát profesionální ani uměleckou fotografkou. Nicméně právě tenhle koníček s partnerem intenzívně prožíváme, a máme tedy snahu hledat další prostor pro vlastní zlepšení. Od fotografií přírody jsme tak přes makro snímky různých zástupců hmyzí říše dorazili až k portrétům a uvažujeme už také o pořízení nějakých studiových světel. Samozřejmě chceme, aby ta naše díla i dílka vypadala dobře, ale považujeme za stejně důležité, aby se líbila především nám samotným. Jenže teď bývá nejčastějším objektem Berenika, takže jakékoli hodnocení vlastních fotografií bude nejspíš hodně rozostřené.

A tak už jen na závěr. Opravdu vám jeviště ani trochu neschází?

I když si mateřských povinností momentálně užívám opravdu naplno, jsem taková máma servis 24, můj kontakt s divadlem zůstal pevný a pořád trvá. Občas zajdu na některé představení, v létě se chystám vrátit do představení na otáčivém jevišti v Českém Krumlově. Takže pocit stesku se zatím nedostavil.

Nezapomenutelné bylo i fotografování velkých leguánů na Galapágách.

Nezapomenutelné bylo i fotografování velkých leguánů na Galapágách.

FOTO: archiv Dany Verzichové