Jak zdůrazňují místní činitelé i média, Čína čelí velkým ekonomickým a mezinárodním výzvám, a proto potřebuje silného vůdce, který by ji bouřlivým obdobím provedl.

Si sleduje už delší dobu jedno klíčové, nejenom politické téma: boj s korupcí. Hned po stranickém konkláve se zavázal reformovat „normy politického života“.
Pro tisk to komentoval slovy, že „hrstka vyšších partajníků, vedená politickými tužbami a bažící po moci, se uchýlila k politickým konspiracím, kdy na jedné straně poslušně pracuje – a na straně druhé vytváří frakce k prosazování sobeckých zájmů“.

A okamžitě zmínil několik pohlavárů potrestaných kvůli korupci, včetně bývalého bezpečnostního šéfa Čou Jung-kchanga. Toho státní média předtím obvinila z pletichaření proti nejvyšším představitelům.

Mizí mušky i tygři

V síti Siovy protikorupční kampaně uvázlo do dnešních dnů, zdá se to až neuvěřitelné, už přes milión úředníků, a to od takzvaných mušek až po „tygry“, několik armádních generálů nevyjímaje. Tažení proti všudypřítomné korupci je v Číně skutečně vděčné téma, na které pověstný lid slyší. Jak však někteří analytici upozorňují, u Sia může jít i o pokus odstranit potenciální mocenské rivaly. Za vznešená hesla se lehce schovávají pragmatické mocenské cíle. Nový stranický titul mu navíc rozvazuje ruce a poslední dobou nervózně rozeznívá politické kuloáry.

Čína si velmi potrpí na symboliku a také termín „řídícího jádra“ nespadl z nebe, je tu precedens. Pojí se s obdobím nepokojů na náměstí Tchien-an-men v roce 1989, kdy Maův nástupce Teng Siao-pching, autor významných hospodářských reforem, potřeboval zajistit autoritu pro narychlo vybraného generálního tajemníka Ťiang Ce-mina. Teng tehdy sám sebe i Maa označil za „jádro“ střídajících se generací.
Ťiang šéfování Číny v kritickém období ustál, takže panteon „jádra“ logicky rozšířil. Jeho následník Chu Ťin-tchao, někdejší svazácký bos a funkcionář působící dlouho v Tibetu, už takové štěstí neměl. Ne že by udělal nějakou zásadní chybu, ale jak se říká, byl neslaný, nemastný.

To velká, ambiciózní země nepotřebovala. A nynější lídr nevýrazná pápěrka v žádném případě není. Do čela strany byl zvolen v roce 2012 a prezidentem se stal půl roku nato. Rád chodí mezi „obyčejné“ lidi. Nyní je téměř jisté, že klíčový sjezd mu příští rok na podzim pětiletý mandát prodlouží – to znamená až do roku 2022.
Zahraničí, obvykle stíhané většími či menšími skandály předvolebních klání, může Pekingu takovou jistotu a „klid na práci“ jen závidět. Na doplnění: sjezd nebude volit jen příštího šéfa téměř 90miliónové strany, ale také nový řídící orgán – sedmičlenný stálý výbor politbyra.

Kvůli neoficiálnímu stropu důchodového věku z něj musí pět členů odstoupit, čímž zbývají jen dva vyvolení – Si Ťin-pching a premiér Li Kche-čchiang. Je jasné, že Si s novým titulem bude mít při výběru nastupující politické garnitury rozhodující slovo.

Čínský prezident Si Ťin-pching (vlevo) a premiér Li Kche-čchiang

Čínský prezident Si Ťin-pching (vlevo) a premiér Li Kche-čchiang

FOTO: Jason Lee, Reuters

Stále se hledá korunní princ

Když reformátor Teng opouštěl politickou scénu, nestanovil pevná pravidla volby nové politické jedničky. Pokud vůbec existují, jsou uzavřená v trezoru a okolní svět je nezná. V případě posledních dvou nástupnictví ovšem jméno pravděpodobného dědice začalo prosakovat už pět či deset let dopředu. Konkrétně si postoupil do grémia politbyra v říjnu 2007 a v březnu 2008 byl zvolen viceprezidentem ČLR. To jasně signalizovalo, že bude střídat Chua. Kdo je ale příštím tzv. korunním princem Číny? Jeho jméno stále neznáme.

Nynější viceprezident Li Jüančchua je o tři roky starší než Si, tudíž zřejmě vypadá ze hry. Spekulační směrovka z pera zpravodaje The New York Times zní rozumně: sledujte, kdo bude v přípravách na 19. sjezd KS Číny povýšen do čela měst a provincií. Taková funkce totiž bývá odrazovým můstkem právě pro nástup do politbyra a jeho stálého výboru.