Slovákův pradědeček zachraňoval trosečníky z Titaniku

„Jsem nejmladší ze šesti pravnuků Dezidera Engela, který se plavil na Carpathii. Osobně jsem bohužel už pradědečka nepoznal,“ řekl Právu Pavlík, který má kolem sebe rozložené výstřižky z novin a časopisů. Všechny články se točí kolem zkázy Titaniku a on si je pečlivě zakládá. „Můj pradědeček se narodil v roce 1855 v Budapešti. Zde se také vyučil číšníkem,“ listuje v rodinných dokumentech pravnuk námořníka, který brázdil hladiny moří a oceánů koncem 19. a začátkem 20. století.

Když bylo Engelovi dvacet let, získal zaměstnání jako číšník u britské plavební společnosti. Dvanáct let se plavil po mořích a oceánech. Vydělal si peníze a vrátil se zpátky do Budapešti, kde si otevřel hospodu. „Asi se mu v podnikání moc nedařilo, protože se raději vrátil zpět na moře. To už pracoval na zaoceánském parníku Carpathia,“ dodal jeho pravnuk.

V čase potopení Titaniku bylo Engelovi 57 let a byl šéfem restauračního personálu na lodi Carpathia. „Na záchranu trosečníků z Titaniku pradědeček vzpomínal jako na největší drama, jaké kdy na moři zažil. Říkal, že trosečníci, které vytahovali ze záchranných člunů, byli vesměs v šoku a silně podchlazeni. Na palubě Carpathie dostali cestující z Titaniku teplý čaj a suchý oděv nebo přikrývku. Tragédie se stala v oblasti ledovců a ten, kdo se dostal do vody, neměl šanci přežít. Zachránili se pouze ti, kteří se dostali do záchranných člunů,“ opisuje dramatické události staré sto let pravnuk přímého účastníka záchrany trosečníků z Titaniku.

Zkáza Titaniku nemusela mít takové množství obětí, ale své sehrály náhodné události. Například loď Californian byla v čase havárie vzdálena od Titaniku jen 14 námořních mil, ale kvůli plovoucím ledovcům zůstala stát a vypnula vysílačku.

„Vysílačka byla totiž napájena generátory poháněnými motory, a když loď stála s vypnutými motory, vysílačka nefungovala. Na lodi Californian údajně viděli i světlice, které vystřelovala posádka Titaniku, ale domnívali se, že na palubě luxusní lodě je zábava v plném proudu. Nikoho ani nenapadalo, že údajně nepotopitelný Titanic může mít nějaké potíže,“ líčí situaci Pavlík.

Carpathia, která volání Titaniku zachytila, byla vzdálena od místa nehody 58 námořních mil. Než dorazila na místo, Titanic se potopil. Carpathia se plavila z Ameriky do Evropy, a když na palubu nastoupilo všech 711 trosečníků, panovali obavy z přetížení lodě. K americkým břehům bylo blíž, proto se Carpathia obrátila a vrátila zpět.

„Hrůznou vzpomínkou pro pradědečka bylo také to, že v záchranných člunech bylo hodně prázdných míst. Mohlo se zachránit asi o 400 lidí víc, ale kvůli zmatkům na palubě Titaniku spouštěli záchranné čluny ne zcela zaplněné,“ dodal Pavlík.

Engel měl dceru, která žila v Budapešti. „To byla moje babička. Můj dědeček pracoval v Leopoldově jako dozorce a ještě za Rakousko-Uherska ho přemístili do Budapešti. Tady se moji prarodiče seznámili a měli tři děti. Na začátku první světové války se celá rodina přestěhovala do obce Dolné Otrokovce na území dnešního Slovenska,“ vysvětluje Pavlík.

Pradědeček Engel mezi tím žil ve Spojených státech. Měl štěstí, že v roce 1918 už nepracoval na lodi Carpathia. Tu totiž na konci první světové války poslalo ke dnu torpédo vystřelené z německé ponorky. „V roce 1936 ve věku 81 let se pradědeček vrátil do bývalého Československa ke své dceři do Dolných Otrokovců,“ ukazuje Pavlík neuvěřitelně zachovalý pradědečkův americký cestovní pas vydaný pátého května 1936. „Pradědeček se za ta léta ve světě naučil anglicky, španělsky i francouzsky,“ dodal Pavlík. Engel zemřel v roce 1941 a je pohřben v obci Dolné Otrokovce.

Jeho nejmladší pravnuk se vyučil opravářem zemědělských strojů a po absolvování základní vojenské služby se stal policistou. V roce 1973 s přestěhoval do Trnavy, kde koupil starší dům. Oženil se v roce 1977 a má tři děti. Do důchodu odešel v roce 2009 po 36 letech služby.

Pravnuk považuje za hru osudu, že téměř přesně sto let od potopení Titaniku se odehrála tragédie lodě Costa Concordia u břehů ostrova Giglio. Ta naštěstí dopadla lépe, než Titanic a většina pasažérů se zachránila. „To mi připomíná pohádky o námořnících, kteří věřili, že moře si vybírá svou daň. Je neuvěřitelné, že něco takového se může stát i v moderních dobách s lodí vybavenou nejmodernějšími navigačními systémy. Navíc se to stane téměř přesně sto let po potopení Titaniku,“ kroutí hlavou Pavlík.

Podle dostupných informací byl členem posádky Titaniku také Čech Rudolf Linhart z Rokycan, který se zachránil. Když dostal místo stevarda na Titaniku byl štěstím bez sebe. V osudnou noc mu skončila služba a šel se natáhnout do své kajuty. Náhle ucítil náraz a někdo vykřikl, že loď se potápí. Linhart byl na palubě přidělený k čerpadlům. Před potopením lodi se dostal do záchranného člunu. „Člun byl plný vody, nic k jídlu, nic k pití,“ vzpomínal Linhart. Když se začalo rozednívat, objevil se na obzoru parník. Byla to Carpathia, jejíž posádce mohou trosečníci z Titaniku vděčit za život.

Na palubě Titaniku byli i Slováci. Michel Marcel Navratil patřil dokonce k jedněm z nejdéle žijícím zachráněným pasažérům Titaniku. Když nastoupil na loď, byly mu teprve čtyři roky a zemřel v roce 2001 ve věku 93 let. Další Slovenkou na palubě byla Mária Lovásiková, která se narodila v roce 1870 v Hričovském Podhradí. Cestovala za bratrem do Philadelphie. Aby se dostala do Ameriky, pracovala na Titaniku jako pomocná síla v kuchyni a myla nádobí. Při havárii zemřela.

Velké štěstí měl tehdy 38letý Jozef Hancko, který prodal svůj majetek a koupil lístky na Titanic pro celou rodinu. Chtěl za švagrem do Spojených států. Pro nemoc ho však na palubu nepustili a tím si zachránili život. Do USA šťastně dorazili jinou lodí.