Jen za poslední čtyři roky své existence získala NDR vykrádáním balíků hotovost ve výši 32 milionů marek a zboží v hodnotě dalších deseti milionů marek.

Zasílání balíků ze západu na východ rozděleného Německa bylo jednou z cest, jak příbuzným a známým doručit západoněmecké marky a zboží, které v NDR vůbec nebylo nebo bylo dostupné jen komunistickým elitám. V balících, které ve velkém přicházely zejména v předvánočním období, se často nacházely káva, kosmetika, cigarety, časopisy, čokolády a další sladkosti nebo třeba oblečení.

Valuty se hodily

V obrovském množství případů se ale stalo, že obsah zásilek adresátům nepřišel kompletní, že si z něj příslušníci Stasi vybrali, co se jim hodilo. Tvrdou západoněmeckou měnu režim nutně potřeboval, protože se mu valut dlouhodobě nedostávalo. Ukradené zboží se zase prodávalo třeba v sídlišti Wandlitz nedaleko Berlína, kde bydlela smetánka východoněmeckého režimu.

Zásilky ze západu východoněmecká tajná policie podle Niehofa kontrolovala od roku 1967, systematicky a ve velkém s tím pak začala v roce 1972. I v NDR sice formálně existovalo poštovní tajemství, ale režim si s tím příliš hlavu nelámal. „Když to vyžadovala bezpečnost socialistického státu, bylo možné kontrolovat i zásilky,” vysvětlil Niehof televizi MDR ustanovení, které Stasi pro kontrolu statisíců balíků ročně zneužívala.

Ve východoevropských zemích také nebylo umožněno občanům držet valuty, čehož komunistické režimy zneužívaly. Držet bylo možné pouze poukázky pro nákupy v obchodech s dovozovým zbožím, jako byl Tuzex. Zabavení valut se proto nešlo bránit.