„(Čínské úřady) Hongkong postupně dusí. Pokoušejí se zasahovat do každé stránky jeho správy,“ varoval minulý měsíc v listu The Guardian Chris Patten, poslední britský guvernér Hongkongu, který město před dvaceti lety symbolicky Číňanům vracel.

Podobně mluví i jeho tehdejší zástupkyně, pozdější správkyně Hongkongu a nyní opoziční politička Anson Čchanová. „Když se zeptáte normálního člověka na ulici, řekne vám, že není co slavit. Přístup Pekingu k Hongkongu je stále více restriktivní,“ podotkla.

Komunistická strana (KS) Číny to samozřejmě vidí jinak. Na oslavy výročí návratu města pod čínská křídla dorazil do Hongkongu i čínský prezident Si Ťin-pching. Ten se ještě před příjezdem nechal slyšet, že pro Hongkong doufá v „krásnější zítřky“, a podotkl, že město se i díky „silné podpoře ústřední vlády“ těší všeobecnému rozvoji.

Rozvoj ale neznamená, že se Pekingu daří získávat srdce obyvatel. Podle průzkumu se Číňany cítí jen 35 procent z nich, zatímco 63 procent se považuje spíš jen za „obyvatele Hongkongu“.

Výjimečnost slábne

Ne všechno je ovšem špatně. Hongkong je nejvýrazněji prosperující a nejsvobodnější částí Číny. Soudy jsou nestranné, tisk hlasitě kritický vůči místní správě i čínským lídrům a politická debata je energická. „Koncept ,jedné země, dvou systémů‘ je velkým úspěchem posledních dvaceti let,“ přidává k tomu například francouzský generální konzul v Hongkongu Eric Berti.

Alespoň bychom měli všeobecné volební právohongkongský podnikatel David Tang

Podle jiných hlasů však Hongkong za posledních dvacet let ztratil dost ze své výjimečnosti. Jak podotkl týdeník The Economist, dny jeho ekonomického ­boo­mu jsou už pryč. Množí se monopoly a kartely. A turismus, jedno z mála rostoucích odvětví, vytváří hlavně málo placená pracovní místa a přináší vlny Číňanů z pevniny, kterým obyvatelé Hongkongu říkají „kobylky“ pro jejich frenetické nakupování.

Sociální nerovnost roste stejně jako ceny bytů, které si už může dovolit koupit jen málokdo – bezmála polovina obyvatel žije v bytech obecních. Každý sedmý obyvatel metropole žije v chudobě a všeobecná nespokojenost je podstatně vyšší než před 10 lety.

Média hovoří o ztížení podmínek pro svou práci a prodemokratičtí politici o stále očividnějších pokusech Číny manipulovat volby. Univerzitní personál si stěžuje na politicky motivované obsazování funkcí, právníci se bojí oklešťování městské ústavy.

Provokace povedou jen k utažení šroubů

„Při předání jsme vyjádřili naději, že Hongkong by se mohl stát laboratoří pro politické změny na pevnině. Za dvacet let, a především za Sia, naopak KS na pevnině vymýtila disent a její politika je ještě méně liberální,“ napsal The Economist.

Frustrace nad sílícími zásahy do správy města vedla za posledních pět let ke vzniku studentského hnutí za sebeurčení, či dokonce nezávislost. Před třemi lety demonstranti na takřka tři měsíce zablokovali centrum města a žádali svobodné volby. Tato „deštníková revoluce“ sice neuspěla, ve volbách loni v září do legislativní rady ale autonomisté získali pětinu křesel. Záhy byli ale dva z nich vyloučeni – v parlamentu rozvinuli transparent s nápisem „Hongkong není Čína“ a ­nevyř­kli předepsaná slova přísahy.

Nová správkyně Hongkongu Carrie Lamová

Nová správkyně Hongkongu Carrie Lamová

FOTO: Bobby Yip, Reuters

Pro cíle prodemokratického tábora jsou však radikální postoje vlastně to nejhorší. Kvůli hlasitému nátlaku extremistů například prodemokratičtí poslanci před dvěma lety odmítli volební reformu navrženou Pekingem, která měla umožnit letošní přímé volby správce Hongkongu. Vybrané kandidáty musel předem schválit nominační výbor ovládaný přívrženci čínské vlády.

„Měli jsme ale na to přistoupit. Zbývá ještě třicet let a alespoň bychom měli všeobecné volební právo,“ řekl BBC hongkongský podnikatel David Tang.

Hongkong tak nyní potřebuje především umírněné demokraty s dlouhodobou vizí, kteří nebudou Peking zbytečně dráždit, budou s ním spolupracovat tam, kde je to možné, a časem si získají dostatek důvěry nutné k zachování specifické tváře města.