Článek
Ve hře jsou náklady ve výši asi 105 miliard dolarů (2,3 bil. Kč) ročně za dodatečné léčení včetně hospitalizace neukázněných pacientů. Z nich největšími hříšníky jsou podle amerického Institutu lékařské informatiky diabetici a lidé s vysokým cholesterolem.
Senzor obsahující měď, hořčík a křemík vyvine při styku s tekutinou v žaludku slabý elektrický signál, který zachytí mikrovysílač umístěný na žebru. Ten bezdrátově vyšle datum a čas pozření léku do chytrého mobilního telefonu s příslušnou aplikací.
Pacient může k informaci doplnit subjektivní pocity i intenzitu činnosti, které se právě věnoval. Aplikace pak odešle informaci do lékařovy databáze a určeným osobám. Prvním lékem se senzorem má být antidepresivum Abilife.
Od loňského roku bylo možné senzory v kapslích podávat pouze odděleně od předepsaných léků. Začalo je předepisovat devět poskytovatelů zdravotní péče v pěti státech USA, a to včetně léčení vysokého tlaku a žloutenky typu C.
Řada etických otázek
Digitální pilulky jsou ale stále příběhem s otevřeným koncem. Zjistí užití léku, ale ještě není k mání poznatek, zda opravdu posílí zodpovědnost pacientů a racionalizuje spotřebu léků. Vynález totiž hned nastolil etické otázky, především ochranu osobních údajů.
„Ironií je, že digitální pilulky mají být podávány lidem s psychickými poruchami, kteří mohou podléhat klamům. Je to něco jako biolékařský Velký bratr,“ upozorňuje psychiatr Jeffrey Lieberman.
„Digitální lék – to zní jako donucovací nástroj,“ obává se jiný psychiatr, Peter Kramer. Tlak na nemocné může přijít ze strany pojišťoven, jež mohou nabídnout slevu na spoluúčasti. Pozření senzoru se může stát i podmínkou dřívějšího propuštění pacientů z psychiatrických léčeben.
Hlavní zásadou proto bude určitě dobrovolnost. Senzor může být nepochybně prospěšný zapomnětlivým starším osobám a těm se specifickou diagnózou, poznamenal list The New York Times.