Ještě za Wiesenthalova života bylo napsáno několik jeho biografií, všechny však byly založeny na rozhovorech s ním, a obsahovaly tudíž především to, co on chtěl.

Když v roce 2005 zemřel, dostal izraelský novinář a historik Tom Segev od nakladatele nabídku k napsání životopisu. Váhal, protože nevěděl, zda bude mít dost podkladů. Pak mu ale jednoho dne Wiesenthalova dcera Pauline Kreisbergová dala klíč od otcova vídeňského bytu a řekla: „Dělejte, co umíte.“

Segev uviděl stovky pořadačů, které obsahovaly na 300 tisíc listů papírů, dopisů, které dostal, a hlavně kopií dopisů, které napsal během šedesáti let činnosti „lovce nacistů“. Posléze získal také přístup k dokumentům uložených ve 14 archívech v Rakousku, Německu, Polsku, Velké Británii, Spojených státechIzraeli.

Po pětileté práci vznikla kniha Simon Wiesenthal – Skutečnost a legenda, kterou v překladu Terezy Černé vydalo nakladatelství Paseka.

V Praze chodil na dršťkovou polévku

Simon Wiesenthal se narodil půl hodiny před půlnocí 31. prosince 1908 v etnicky smíšeném městečku Bučač ve východní Haliči (dnešní západní části Ukrajinské republiky). Rodina nebyla bohatá ani chudá, otec pracoval v cukrovaru (padl v první světové válce).

Halič přecházela po generace z ruky do ruky. Wiesenthal říkával, že lidé chodili spát, aniž by věděli, jakou uniformu budou mít strážníci ráno – zda polskou, ruskou, ukrajinskou anebo rakouskouherskou. Během jeho života došlo k mnoha politickým převratům, které v něm vzbudily trvalou pochybovačnost, jež se mu jen dál potvrzovala: kdykoli se může stát cokoli.

V patnácti letech ho matka poslala na gymnázium – studium probíhalo v polštině šest dní v týdnu, tedy i o šabatu. Sama se znovu provdala za průmyslníka Isaaka Halperina z Vídně. Simon u maturitní zkoušky nejprve propadl, a když ji napodruhé složil, rozhodl se na matčino přání studovat architekturu. Protože však na lvovské polytechnice existovala pro Židy kvóta (numerus clasus), odešel na Technickou vysokou školu do Prahy.

Po šedesáti letech v jednom interview vzpomínal, jak se tehdy rychle naučil nový jazyk a hned první zkoušku skládal v češtině. Bydlel v Bělehradské ulici na Vinohradech a rád chodil na dršťkovou polévku do dnes již neexistujícího automatu Koruna na dolním konci Václavského náměstí.

Hitlera nebrali vážně

V Československu zůstal do roku 1932, ale pak se musel vrátit. Jeho nevlastní otec ho totiž na studiích v Praze odmítl nadále podporovat. Simon musel začít znovu a studia dokončil až koncem roku 1939 – tedy v době, kdy už Halič obsadila Rudá armáda a z polského Lwówa se stal ruský Lvov (na polytechnice byl zrušen numerus clausus - maximální počet studentů).

Během studií Simon pracoval v architektonické a stavebně-inženýrské dílně. Jeho absolventskou prací byl návrh budovy plicního sanatoria, předtím už ale vyprojektoval i několik činžovních domů včetně vily pro svou matku a nevlastního otce.

V září 1936 se oženil se spolužačkou z gymnázia. Blondýnka Cyla Müllerová sedávala v první lavici, Simon ve druhé a často dívky před sebou bavil vyprávěním anekdot. Zamilovali se do sebe a všichni, kdo je znali, si byli jisti, že studentská dvojice jednou uzavře sňatek.

Simon a Cyla Wiesenthalovi krátce po svatbě v roce 1936. Žili spolu až do její smrti v roce 2003.

Simon a Cyla Wiesenthalovi krátce po svatbě v roce 1936. Žili spolu až do její smrti v roce 2003.

FOTO: Repro z knihy Simon Wiesenthal – Skutečnost a legenda

V roce 1936 však už v Německu tři roky vládl Hitler. Domluvili se, že příchod potomka odloží, ale na emigraci do mandátní Palestiny anebo do Ameriky – na rozdíl od mnoha jeho příbuzných, kteří to udělali – prý nepomýšleli. Patřili k těm, kteří nepochopili jednoznačnost nacistické hrozby. „Tehdy jsme nebrali Hitlera vážně,“ vysvětloval Wiesenthal později. „My Židé jsme v něm viděli pouze krizi’, která pomine.“

Obdobně jako většina jeho známých dal i on přednost zdání, že okolnosti nevyžadují, aby opustil sféru vlastní identity, vzdal se životních snů a uprchl do cizí země. Byla to přirozená reakce, lidská a velmi židovská, nicméně tím, že manželé Wiesenthalovi zůstali v Polsku, udělali velkou životní chybu.

Technik na péra do matrací

Noví sovětští páni s sebou v září 1939 přinesli komunistickou ideologii, která život ve Lvově změnila k nepoznání. Jako nevlastního syna bohatého průmyslníka zařadily úřady Wiesenthala mezi kapitalisty a opakovaně ho zvali k výslechům.

Isaak Halperin přišel o továrny a byla mu zkonfiskována i vila, kterou pro něho Wiesenthal projektoval. Posléze byl zatčen a v sovětském vězení také zemřel – nikoli proto, že byl Žid, ale proto, že byl „kapitalista“.

Manželé Wiesenthalovi byli zařazeni do kategorie občanů, jimž bylo přikázáno bydlet minimálně sto kilometrů od města. Simonovi se však podařilo podplatit komisaře NKVD a dostal povolení, aby mohl i nadále se ženou a matkou bydlet ve městě. Dosavadní byt nicméně museli opustit a přestěhovat se na území, které se později (když přišli v červnu 1941 Němci) stalo součástí židovského ghetta.

Wiesenthal nesměl pokračovat v práci pro úřad, který ho zaměstnával jako inženýra, a byl vyslán do Oděsy coby technik do podniku na výrobu postelových pér do matrací. Za několik měsíců byl povolán zpět a jmenovali ho hlavním inženýrem projektu na výstavbu továrny pro zpracování potravin.

Když Hitler porušil dohodu se Stalinem a v červnu 1941 vtrhl do Sovětského svazu, tisíce Židů se pokusily ze Lvova uprchnout společně s Rudou armádou. Simon a Cyla Wiesenthalovi však mezi nimi nebyli.

Sled zázraků

Ze Lvova se stal Lemberk. Němci s sebou přivedli ukrajinský prapor Nachtigall (Slavík) a Ukrajinci začali společně s místními výtržníky běsnit. Také Simon Wiesenthal byl jednoho červencového dne zatčen a za několik hodin se díval smrti do očí.

Společně s desítkami dalších byl odveden do vězení Brygidki. Bylo jim přikázáno zvednout ruce, založit si je za hlavu a otočit se směrem ke zdi. Wiesenthal zaslechl střelbu a okolo stojící muži jeden po druhém padali mrtví k zemi.

Byla neděle a začaly bít zvony blízkého kostela. Ukrajinci přestali střílet a odešli na mši. Dvacítku prozatímně zachráněných vězňů odvedli do cel. V noci se najednou otevřely dveře a dovnitř vstoupil Ukrajinec se svítilnou. Poznal Wiesenthala a zeptal se: „Pane inženýre, co tady děláte?“

Ukázalo se, že to je dělník ze stavby, kterou Wiesenthal před válkou řídil. Nyní byl pomocným policistou. Wiesenthal měl toho muže rád a povolil mu tehdy přespávat v jednom z právě stavěných bytů. „Musím vás dostat ven, vždyť víte, co zítra udělají,“ řekl Ukrajinec tiše.

Simon Wiesenthal chtěl spravedlnost, ne pomstu

Simon Wiesenthal chtěl spravedlnost, ne pomstu

FOTO: Repro z knihy Simon Wiesenthal – Skutečnost a legenda

Ráno se mu podařilo namluvit kolegům, že našel mezi zajatými Židy sovětského špióna a dopraví ho k výslechu. I když byl Simon opilými Ukrajinci ještě ztlučen, záměr se podařil.

Wiesenthal se poprvé zachránil. A během druhé světové války pak ještě několikrát. Jeho přežití bylo sledem zázraků, jak s oblibou zdůrazňoval při rozhovorech s novináři i na nespočetných přednáškách.

Cítil vinu za to, že přežil

Tom Segev porovnáváním mnoha různých pramenů a dokumentů – jen v samotné Wiesenthalově pozůstalosti je uloženo přes 20 autobiografických shrnutí – zjistil, že tento i mnohé další příběhy měly několik různých verzí.

Událost se svým zatčením například Wiesenthal různě datoval – 4. července, 8. července, anebo i 16. července. Jenže ani v jednom případě to nebyla neděle, a tak nakonec v dalším vydání své biografie datum pozměnil na 6. července 1941. Nebyla to náhoda. Své záchraně rád připisoval nebeský význam.

Segev také odhalil, že Wiesenthal nadsazoval počet koncentračních táborů, jimiž prošel. Ačkoli byl ve skutečnosti vězněn v pěti, uváděl v rozhovorech i písemných vzpomínkách, že to bylo v sedmi, poté v devíti, pak v jedenácti a nakonec v autorizované biografii, která vyšla v New Yorku, zvýšil jejich počet na dvanáct včetně Osvětimi.

V rozhovorech u příležitosti českého vydání své knihy Segev vysvětloval, proč to asi Wiesenthal dělal a k čemu to potřeboval: „Nevymýšlel si nic, ale přidával, zveličoval, dramatizoval a někdy si přisvojil i příběhy jiných. Cítil vinu za to, že trpěl méně než jiní přeživší, a za to, že vůbec přežil. Současně potřeboval prezentovat svou záchranu jako zázrak – nemohl žít s faktem, že to nemá žádný vyšší smysl.“

Dva slušní Němci

Na jaře 1942 byli manželé Wiesenthalovi odvlečeni do koncentračního tábora Janowská, zřízeném na západní hranici Lemberku. Na nucené práce byli odváděni do dílen Východní dráhy. Zde byly mnohem lepší životní podmínky. Simon chodil do kanceláře s telefonem, vydělal si nepatrné množství peněz, podařilo se mu zařídit útěk vlastní ženy, a nakonec uprchl sám – vše s pomocí dvou (nadřízených) slušných Němců, kteří mu tak zachránili život.

Wiesenthal tento příběh mnohokrát po válce vyprávěl. „V tom možná tkví základ jeho vidění světa, které ho později při jeho práci provázelo,“ poznamenává ve své knize Tom Segev. „Wiesenthal opakovaně prohlašoval, že kolektivní vina‘ neexistuje. Každý bude posuzován podle svých vlastních činů.“

Za pomoci jednoho člena podzemního hnutí, který Wiesenthalovi vděčil za získání zbraně, se Cyla proměnila v Polku Irenu Kowalskou a odboj ji propašoval do Varšavy, kde žila v nežidovské čtvrti.

V červnu 1944 byl Wiesenthal znovu zatčen a ztratil s Cylou kontakt. Když se k Lemberku (Lvovu) přiblížila Rudá armáda, někteří z posledních vězňů z Janowské se pokusili o útěk. Simon byl mezi nimi, ale právě tehdy začali Sověti s bombardováním. Dva z uprchlých vězňů byli zabiti a zbytek – včetně Wiesenthala – převezen zpět do tábora.

Absurdní zvraty osudu

Za normálních okolností by byli zastřeleni, ale tentokrát se před ně postavil velitel tábora Friedrich Warzok, nechal je ze zásobovacího skladu vybavit jídlem a podle Wiesenthala řekl: „Časy se změnily. Půjdete s námi a společně se nějak protlučeme válkou.“

Warzok a jeho muži potřebovali židovské vězně, které by mohli hlídat. Kdyby totiž někdo zjistil, že jde o důstojníky SS, kteří neplní žádný úkol, byli by ihned posláni na východní frontu.

Několik týdnů byli Židé a esesáci na útěku. Společně jedli, společně spali, společně kradli brambory na polích. Příslušníci SS se s Židy dělili i o alkohol a cigarety. Nakonec však byl Warzokův podvod v září 1944 odhalen, všichni jeho muži byli posláni na frontu a Wiesenthal a jeho společníci do koncentračního tábora Plazsów.

Koncentrační tábor Mauthausen den po osvobození 6. května 1945. Mezi vězni byl také Simon Wiesenthal.

Koncentrační tábor Mauthausen den po osvobození 6. května 1945. Mezi vězni byl také Simon Wiesenthal.

FOTO: Repro z knihy Simon Wiesenthal – Skutečnost a legenda

Potom následovala děsivá anabáze po táborech Gross-Rosen a Buchenwald, až skončil počátkem února 1945 v rakouském Mauthausenu. Jednou tam už byl pokládán za zmrzlého a ležel mezi mrtvolami před krematoriem. Pak si vězni všimli, že se hýbe. Odnesli ho do sprch a studená voda mu vrátila vědomí.

Když 5. května 1945 vjel na dvůr tábora první americký tank, vychrtlý Simon Wiesenthal vážil 45 kilo…

Ne pomsta, ale spravedlnost

Už tři týdny po osvobození tábora předložil americkému veliteli Mauthausenu seznam, který obsahoval asi 150 jmen nacistických zločinců. Do značné míry se zakládal na jeho vlastních vědomostech: mnoho lidí, které zmínil, páchalo své zločiny v Haliči.

Zřejmě vše předem promýšlel a tento cíl mu pomáhal vyhlazovací tábory přežít. V průvodním dopise nabídl americkým silám své služby, navzdory tomu, že byl polským občanem a chtěl se vrátit domů.

Sotva se dal zdravotně trochu dohromady, začal spolupracovat s americkou komisí pro stíhání válečných zločinců. Později se mu čirou náhodou podařilo vypátrat bydliště manželky jednoho z největších nacistických zločinců Adolfa Eichmanna v rakouském Altaussee. Přestrojený židovský uprchlík Manus Diamant se s ní natolik sblížil, že mohl s jejími dětmi sám jezdit po jezeře.

Když další den přespával Diamant v Linci u Wiesenthala, vyprávěl mu o svém plánu: „Nechal bych utopit všechny tři Eichmannovy děti jako trest pro masového vraha.“ Wiesenthal to rázně odmítl: „Pomsta nepřipadá v úvahu. Mě zajímá pouze spravedlnost.“

Od počátku bylo jeho neochvějným záměrem postavit viníky zločinů druhé světové války před soud a potrestat je, nikoli se pomstít. Nejednou přitom rád připomínal: „Říkají mi lovec nacistů, ale to není přesné. Nelovím nacisty, ale válečné zločince.“

Mýtus byl jeho pracovní nástroj

Spolupráce s Američany trvala pouze rok, pak přišly deziluze. Ti nově přicházející už s Wiesethalem nesdíleli naléhavost jeho poslání. Jeho spolupracovníci se rozutekli a zůstávalo jen povědomí, že v Rakousku je nějaký Wiesenthal a ten pátrá po nacistických zločincích.

V roce 1953 však zjistil – a informoval o tom izraelskou vládu – že Eichmann se skrývá v Argentině. O sedm let později tam Izraelci vyslali komando, které ho uneslo a převezlo do Jeruzaléma, kde byl postaven před soud a popraven. [celá zpráva]

Podíl na operaci získal Wiesenthalovi auru hrdiny, jako by Eichmanna polapil vlastníma rukama. Někteří Izraelci mu to neodpustili a jeden z nich ho přirovnal ke stopaři, který se přesunul k volantu. Ve skutečnosti byl Wiesenthal od roku 1949 spolupracovníkem Mosadu a agenti této zpravodajské služby ho znali pod jménem Teokrat.

Soud a poprava Eichmanna vyvolaly proces, díky němuž se holocaust stal hlavní složkou izraelské identity. V této atmosféře opustil Wiesenthal Linec a s izraelskou podporou zbudoval ve Vídni v roce 1961 Dokumentační centrum. Cele se tak mohl věnovat svému celoživotnímu cíli.

Jak uvádí Tom Segev, Wiesenthal v dalších letech cíleně sám o sobě vytvářel mýtus, který byl jeho pracovním nástrojem. Uvědomoval si, že bude dobré, když ho ostatní budou považovat za významného člověka, který disponuje sítí agentů po celém světě, má kontakty na důležitých místech a vzbudí dojem, že je v čele významné organizace. Bez konexí ve vládě a justici se nedalo fungovat. Nyní mohl kdykoli zavolat ministru spravedlnosti a říci, že je Simon Wiesenthal…

Zůstal osamělý hrdina

Navzdory mýtu, kterým se opředl, však ani potom nikdy neorganizoval celosvětové pátrání, neboť i nadále pracoval skoro sám ve svém malém vídeňském bytečku, mezi obrovskými stohy starých novin a zažloutlých kartotéčních lístků.

Wiesenthala obdivovaly i hollywoodské hvězdy. Na snímku z roku 1982 je s Elizabeth Taylorovou.

Wiesenthala obdivovaly i hollywoodské hvězdy. Na snímku z roku 1982 je s Elizabeth Taylorovou.

FOTO: Repro z knihy Simon Wiesenthal – Skutečnost a legenda

Podílel se na pokusech najít a postavit před soud stovky nacistických zločinců a desítky z nich pomáhal usvědčit. Jeho zásluhou byli předáni spravedlnosti například Franz Stangl (velitel vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka), důstojník gestapa Karl Silberbauer (který měl na svědomí zatčení rodiny Anny Frankové) nebo dozorkyně z Majdanku a posléze velitelka v koncentračním táboře Ravensbrück Hermina Braunsteinová (tzv. kobyla z Majdanku).

I na vrcholu své slávy „lovce nacistů“ zůstal Simon Wiesenthal osamělý a hrozivé vzpomínky ho pronásledovaly celý život. „Byl to tragický hrdina,“ konstatuje Tom Segev, „navždy zakletý do mystéria vlastního života, jehož tajemství není snadné rozluštit.“

Jak Simon našel Cylu
Cyla Wiesenthalová přežila válku pod identitou Polky nežidovského původu. Přestála i útok německých plamenometů při likvidaci Varšavského povstání. V polovině dubna 1945 byla osvobozena z jednoho německého tábora. Vydala se do Polska, aby našla manžela. Slyšela, že je mrtvý, ale neztrácela naději.
Simon byl přesvědčený, že byla zabita ve Varšavě. Po válce v jednom seznamu našel svého známého, zubaře, který s ním a Cylou studoval v Bučači a nyní se usadil v Krakově. Požádal ho, aby vypátral, co se s ní stalo. Když zubař díky řetězu náhod zjistil, že je Cyla naživu, byl Simon radostí bez sebe. S pomocí svých styků s Američany jí zařídil povolení ke vstupu do Rakouska a poslal pro ni.
Wiesenthalův posel však Cylu neznal a její adresu dostal napsanou na kusu papíru. Cestou narazil na hlídku NKVD. Dostal strach a Cylino povolení zničil. V Krakově vyvěsil v kanceláři Židovské obce oznámení: „Simon Wiesenthal žádá svou ženu, aby se přihlásila, a já ji doprovodím k manželovi do Rakouska.“ Přihlásily se tři ženy v naději, že se jim tak podaří dostat se na západ.
Posel se dokázal správně rozhodnout, koupil na černém trhu cestovní papíry a přivezl tu pravou ženu v pořádku do Lince. Večer při vzpomínání Simon s Cylou zjistili, že ztratili během holocaustu 89 příbuzných. „Řekli jsme si, jestli máme zůstat jako rodina, potřebujeme dítě,“ vzpomínal Wiesenthal. Sotva rok po zázračném setkání se jim 5. září 1946 skutečně narodilo jejich jediné dítě, dcera Pauline.