Tragédie varšavského povstání

Při hledání motivů k rozpoutání povstalecké akce je nutné zamířit dějinami zpět k objevu katyňských hrobů v dubnu 1943 a přerušení diplomatických vztahů mezi polskou exilovou vládou a Sověty, přes odchod armády generála Anderse ze Sovětského svazu do Íránu, sovětskou agresi dne 17. září 1939 až po sovětsko-německý pakt ze srpna téhož roku.

Týden po kapitulaci Varšavy vznikla na konci září 1939 v Paříži polská exilová vláda vedená generálem Sikorským, která se po německém vpádu do Francie v květnu 1940 přestěhovala do Londýna.

V okupovaném Polsku se postupně vyvinulo nejrozsáhlejší odbojové protinacistické hnutí v Němci porobené Evropě. Jeho jádrem se stal Polský podzemní stát s civilními a vojenskými strukturami, které podléhaly exilové vládě.

V roce 1942 se většina nekomunistických polských odbojových organizací spojila do celostátní vojenské odbojové organizace známé jako Armija Krajowa (Zemská armáda). Jejím úkolem byla příprava celonárodního povstání nesoucího název operace Bouře.

Povstání mělo vypuknout na celém území předválečného Polska v okamžiku, kdy bude německá okupační moc na ústupu před postupující Rudou armádou. Armija Krajowa měla toto území osvobodit a ovládnout zde státní správu jako legální reprezentant polské exilové vlády ještě před příchodem Sovětů.

Početně skromnější, ale od roku 1944 velmi aktivní součást odboje představovali komunisté. Jejich ozbrojenou složku tvořila Armija Ludowa (Lidová armáda) a také partyzánské oddíly. Svou činnost však odmítali sladit s hlavními odbojovými organizacemi.

V důsledku paktu Ribbentrop–Molotov obsadila sovětská vojska v září 1939 více než polovinu tehdejšího polského území. Přitom padlo do zajetí mnoho Poláků. Počátkem roku 1942 podepsal Sikorski v Moskvě se Stalinem dohodu a někteří z nich byli propuštěni s tím, aby znovu bojovali proti Němcům. Ovšem v dubnu 1943 – po zveřejnění zprávy o katyňském masakru polských důstojníků – Stalin dohodu odvolal.

Neustále se prohlubující rozpor mezi Poláky a SSSR ohrožoval shodu uvnitř protihitlerovské koalice. Velká Británie a USA nadále považovaly polskou vládu v Londýně za svého nejvěrnějšího spojence, zatímco Sověti s ní udržovali jen strohé styky a označovali její členy za fašistické kolaboranty (zvláště poté, když polská vláda požádala Mezinárodní červený kříž, aby vyšetřil německá odhalení v Katyni).

Propast mezi oběma zeměmi se nedala překonat a Britové i Američané byli pod tlakem okolností nuceni přiklonit se v tomto sporu na stranu Sovětů. Na první schůzce Velké trojky koncem listopadu 1943 v Teheránu bylo rozhodnuto, že poválečná východní hranice Polska povede víceméně po linii stanovené sovětskoněmeckou smlouvou ze září 1939 a západní hranice bude posunuta „na linii Odry“.

I když teheránské rozhodnutí bylo z polského pohledu diktátem, stalo se faktem a žádná gesta ani činy tomu nemohly zabránit. V noci ze 4. na 5. ledna 1944 vkročily jednotky Rudé armády – už podruhé od 17. září 1939 – na území Polské republiky. Tentokrát jako nepřítel nepřítele a spojenec spojenců Polska.

Teheránské vymezení polského území bylo klíčové a ovlivňovalo vše ostatní včetně osvobození Polska. Ze sovětského hlediska se nyní bývalá východní území Polska oficiálně stala částí SSSR, což znamenalo, že místní polské hnutí odporu, tj. Armija Krajowa (AK) – jehož příslušníci vyšli v duchu instrukcí operace Bouře z lesů s cílem posílit ofenzívu Rudé armády –, mohlo být (a také často bylo) prohlášeno za „ilegální“ a pozatýkáno NKVD za protivení se spojenecké politice.

Podle sovětského názoru začalo osvobozování Polska teprve v situaci, kdy Rudá armáda vstoupila na území, jež sama nazývala polským (zejména po překročení řeky Bug 19. července 1944), a probíhalo podle sovětského scénáře.

Spolu s armádou přijela předem připravená administrativa v podobě Polského výboru pro národní osvobození (PVNO), který byl ustanoven v osvobozeném Lublinu 22. července 1944. Vzápětí podepsal Sovět lidových komisařů s PVNO (tajnou) dohodu o východních hranicích Polska a (veřejnou) o podřízení pásma při frontě vojenské jurisdikci SSSR.

Koncem července došly jednotky Rudé armády po pětitýdenní ofenzívě až pod Varšavu a pokusily se o její obsazení. Avšak právě v prvních dnech srpna 1944 utrpěly citelnou porážku od čerstvě stažených německých pancéřových svazků.

S tím však vůdci AK ve svých kalkulacích vojenského rizika – při záměru dosažení politického cíle – vůbec nepočítali. Rozhodnutí o zahájení povstání uzrávalo v druhé polovině července a bylo učiněno v širším grémiu lidí ve Varšavě i v Londýně na základě rozboru situace na frontě a na druhé straně na základě předvídaných německých úmyslů ve vztahu k obyvatelstvu města (brutální evakuace) v předvečer očekávaného sovětského útoku.

Rozkaz zahájit ve Varšavě operaci Bouře dal velitel AK generál Tadeusz Bór-Komorowski 1. srpna v 17 hodin.

Podle názoru velení AK nadešla rozhodná chvíle k naplnění základního úkolu: osvobodit Varšavu či alespoň její část ještě před příchodem Rudé armády, deklarovat se jako síla aktivně bojující proti Němcům a uznávající vládu v Londýně. Stalinova armáda měla vstupovat nikoli do vakua ponechaného ustupujícím wehrmachtem, ale na území, kde se opět obrozoval polský stát. Všichni doufali, že během několika dní Rudá armáda překročí Vislu a přijde povstalému městu na pomoc.

Zpráva o vypuknutí povstání se za několik hodin dostala do Berlína. Hitlerovi ji osobně přinesl Himmler a údajně prohlásil: „To, co dělají Poláci, je pro nás dobrodiním. Za pět šest týdnů si s tím poradíme. Německý národ bude mít šanci definitivně useknout hlavu hydře, která po staletí, od bitvy u Grunwaldu (1410), byla překážkou v postupu na východ. Problém Polska už pro naše děti a všechny, kteří přijdou po nás, nebude existovat.“ Vzápětí padlo rozhodnutí, které přikázalo armádě nikoli pouhé potlačení vzpoury, ale zničení Varšavy jako takové.

Rozpoutala se zuřivá bitva o každou ulici, dům a byt. Němci nerozlišovali bojovníky a bezbranné civilisty, muže, ženy ani děti. Likvidovali zraněné vojáky a zdravotní sestry, znásilňovali, drancovali domy. Již v prvních dnech srpna povraždili ve čtvrti Wola téměř 40 tisíc civilistů.

Smutnou skutečností byla velmi slabá vojenská vybavenost povstalců. Po několika dnech bojů, kdy iniciativa přešla plně do rukou Němců, bylo jasné, že Sověti za Vislou se mohli stát jedinými možnými spasiteli povstání.

Často bývají citována slova Stalina, který varšavské povstání označoval za „lehkomyslný a hrozivý hazard“, do něhož se pustila „hrstka mocichtivých zločinců“. Lze je číst i tak, že tím dal na srozuměnou, že nehodlá převzít zodpovědnost za akce, které Sověti sami nepřipravovali a které s nimi ani nikdo předem nekonzultoval.

Bylo faktem, že strůjci povstání byli ve skutečnosti Stalinovými politickými protivníky – akce prolondýnského podzemí byla zamýšlena protisovětsky, a tak ji také Sověti chápali. Stalin měl ke zlomení polského vedení nezávislého na Moskvě stejně dobré důvody jako Němci, takže jeho „nezájem“ na osudu povstání byl z pragmatického pohledu logický. Nechal Němce zlikvidovat odboj, jenž by v budoucnu bránil nastolení komunistického režimu.

Povstalcům se dlouho nedostalo žádné podpory od spojeneckých mocností. Stalin odmítal letecké shozy zásob i vyslání stíhačů proti německým bombardérům. Dokonce nedovolil použít sovětská polní letiště ani britským a americkým letadlům. Útoky na předměstí Praga byly obnoveny až 10. září a zároveň Stalin souhlasil s přistáváním spojeneckých letadel. To však již bylo pozdě a ojedinělé shozy mnoho neznamenaly. Povstalci kontrolovali už jen malé okrsky a 80 procent „padákové pomoci“ padalo k Němcům.

Krutý boj trval 63 dní. V beznadějné situaci velení AK podepsalo 2. října 1944 kapitulaci. Daň za krátkou svobodu byla obrovská. Zahynulo na 200 tisíc lidí převážně z řad civilního obyvatelstva, přeživších 700 tisíc muselo město opustit.

Poté začala brandkommanda („vypalovací skupiny“) plnit Hitlerovo nařízení, aby bylo město srovnáno se zemí – jako výstraha pro zbytek okupované Evropy.

Systematicky ničila vše, co přežilo povstání. Když v lednu 1945 vstupovala do Varšavy Rudá armáda, našla měsíční krajinu s hromadami sutin, v něž bylo proměněno 85 procent zástavby. V troskách se skrývalo pouze několik stovek lidí, výstižně označovaných jako robinsoni.