Článek
Stávala tu tvrz, Opavsko bylo význačným údělem, později renesanční zámek, zajímavou se Raduň stala po převzetí zanedbaného panství rodem Mönnichů a následně spojením s Larischy ze Lhoty.
Ti během první třetiny 19. století adaptovali zchátralý renesanční objekt na neoklasicistní rezidenci, obklopenou přírodně-krajinářským parkem, doplněným o klasicistní oranžérii se soustavou květným zahrad, fíkovnu a ananasovnu.
Blücherové byli velmi vážení
„Raduň je komorní zámek, chodí k nám návštěvníci, kteří mají rádi klid, žádné tlačenice jedné výpravy na druhou. Dvě prohlídkové trasy neoklasicistního zámku hrabat Larsich-Mönnichů a poté knížat Blücherů z Wahlstattu, přímých potomků celoevropsky proslulého pruského vojevůdce, nabízí pohled nejen do reprezentačního a privátního života členů obou elitních aristokratických rodů a jejich hostů, ale ilustrují také každodenní povinnosti četného služebnictva,” říká kastelánka zámku Eva Kolářová.
Jako by si Blücherové jen odskočili k sousedům
„Zakládáme si na detailech, snažím se, aby tu byly předměty vystihující dobu instalovány tak, že to vypadá, jako by panstvo i služebnictvo jen odeběhlo a návštěvník mohl v době jejich nepřítomnosti trochu pošmejdit v jejich příbytku. Každý si myslí, jaký měly děti majitelů nádherný život, že měly sdostatek hraček, vše, na co si pomyslely. Ale ony toho času na hraní tolik neměly, i hračky je vedly k přípravě na budoucí povolání. Dbalo se na velmi přísnou výchovu, držba majetku vyžadovala rozhodné a cílevědomé lidi, takže žádná filmová rozmazlená princátka. Hrály si jen v útlém věku, pak nastoupili učitelé a guvernantky a s dětmi se nemazali,” dodala kastelánka Kolářová.
Pyšný na dědu
Raduň nabyla na společenském významu za hraběte, od roku 1872 dědičného knížete Gebharda Leberechta Blüchera z Wahlstattu. Vnuk byl na děda patřičně pyšný, uvidíte to i z výzdoby interiérů. Zámek sloužil jako letní sídlo, uplatnila se tu každá technická novinka, která se objevila, zkrátka velká vila vhodná k rekreaci velké rodiny a přátel.
Blücherové přeměnili rezidenci do současné podoby. V první polovině minulého století měla rodina potíže s vlastnickými vztahy k velkostatku. Poslední majitel, hrabě Alexandr Blücher, anglický státní občan, pokračoval po smrti svého bratra v marných pokusech o zvrat záboru velkostatku Raduň - Bravantice a v roce 1949 republiku opustil.
Poté na zámku bylo učiliště, obecní byty, posléze MNV, zdravotní středisko, kino…
V osmdesátých letech se začal zámek plnit svozem z Hradce nad Moravicí, zprovozněn byl v roce 1984. Nyní je ve správě Národního památkového ústavu.
Kastelánka je právem pyšná na plně funkční oranžérii a nedávno rekonstruovanou sýpku s návštěvnickým centrem. Volně přístupný je přilehlý, revitalizovaný přírodně-krajinářský park komorního rozměru.
Lidé sem jezdí kvůli klidu, vymanit se z civilizačního šumu, a to tu dostanou v plné míře.
