Článek
Státní bezpečnost z nich vytvořila nebezpečnou práce se štítící skupinu povalečů a pásků, nebezpečných nejen myšlenkami, ale i údajně násilnými činy proti celé společnosti. O partě mladých, kteří se podobně jako ve Škvoreckého dílech snažili nežít v nalajnované společnosti, vypráví kniha Stanislav Berana Vyšehradští jezdci.
Dramatický příběh se odehrává v Praze padesátých let.
Žádný velký odboj, spíš mládež hodně se nudící, inklinující ke světu „tam za oponou“. Jezdci byli legenda, estébáci se i mezi sebou chlubili zásahy proti nim, sami si nechtěli připustit, že obávaný třídní nepřítel je partička mladých. Nudit se sem i jednu dobu chodila i Helena Růžičková.
Je to zajímavá kniha, o nepokoji a neklidu během budovatelských časů plných modrých svazáckých košil. Začátkem 50. let zesílila perzekuce ve všech vrstvách společnosti, strana začala nejen s likvidací opozice, mnohdy vyfabulované, ale rudá garda začala na pokyn Moskvy požírat i své vlastní souputníky.
Ze záporných postav legenda odporu
V lágrech končili nejen nepohodlní, vojáci z obou front, východní i západní, odboráři, kněží, ale také i bezvýznamní zlodějíčci, obdivovatelé jazzu a západní módy, v dobové propagandě nazývaní „pásci“.
V červnu roku 1953 byli členové gangu Vyšehradští jezdci zatčeni a brzy se konalo soudní přelíčení. Přísné tresty měly být varováním pro ostatní prozápadně orientovanou mládež. Zveličování jejich „protistátní činnosti“ v tehdejších médiích mělo však efekt právě opačný. Vyšehradští jezdci se stali legendou, byť dnes už upadli do zapomnění.
Svorníkem románu je prostor Prahy. Její místa i postavy, o kterých se v žádném turistickém průvodci nedočteme. Přes temný příkrov společenské reality se Beranovi hrdinové pokoušejí nalézt alespoň trochu nestádní způsob života. Za pár doušků svobody však zaplatí krutou daň.
Vydal Host Brno,