Vnitřní krajiny malíře Otakara Kaloče ožily v lapidáriu v Dobrušce

Slavnostní vernisáž výstavy, na níž Otakar Kaloč, který pochází z umělecké rodiny (jeho otec Jiří je akademickým malířem), představuje obrazy s krajinou Orlických hor a Podorlicka v každém ročním období, ve dne i za soumraku, se uskutečnila ve čtvrtek 4. dubna a hudební úvod obstaraly flétnistky ZUŠ v Dobrušce.

Jiří Mach, ředitel Vlastivědného muzea, který výstavu zahajoval, na úvod s humorem podotkl, že usilovně přemýšlel, kam a do jakého uměleckého směru má obrázky Otakara Kaloče zařadit, až přišel na to, že je jednoznačně zařadit nelze ani do impresionismu ani do expresionismu, a pokud musí být spojeny s nějakým „ismem“, tak snad jedině s "kaločismem".  

Důvodem této poznámky je prý to, že „Otakar Kaloč je svůj a žádné ismy nepotřebuje. Dokáže namalovat krajinu tak, aby o sobě mohla vyprávět, a to je jedna z nejvyšších met, jakou může výtvarné dílo dosáhnout. Naučit mluvit krajinu Orlických hor pro člověka, který je má rád, není však až tolik komplikované, jako pro někoho, kdo k nim nic necítí a bere je pouze jako objekt svých uměleckých snah.“

A proč tento malíř a restaurátor v jedné osobě zachycuje právě Orlické hory? „Jsem s touto krajinou spjatý, velmi se mi líbí, žiju tu od narození, a tak to tady mám pochopitelně rád a jsem tím ovlivněný. Krajina jako taková mě inspiruje k malování úplně nejvíc. Dříve jsem dělal  figury, portréty nebo kopie, což bylo dáno také mým studiem na restaurátorské škole, kde jsme měli mimo jiné výtvarnou přípravu. Ale zároveň, protože pocházím z výtvarné rodiny, tak jsem k tomu měl blízko a byl tím hodně ovlivněn. Ostatní náměty se postupně upozaďovaly. Třeba se do budoucna k zátiším a portrétům zase vrátím, ale teď mě krajina láká úplně nejvíc,“ odpověděl Otakar Kaloč.

Podle slov Jiřího Macha přistoupil k zachycení Orlických hor s velkou pokorou, která je ozdobou každého skutečného umění. Jeho krajina je zvláštní, dala by se nazvat krajinou čekání či krajinou očekávání, neodkrývá svá tajemství zplna, ale vždy si jakoby něco ponechává.

„Nechme se unášet tichou poetikou Kaločových obrázků s velkým poděkováním za to, že jsou a za to, že je on sám,“ vyzval příznivce výtvarného umění na úplný závěr ředitel muzea v Dobrušce.