Hlavní obsah
Slatinská dřevěná zvonice obklopená lípami, v létě to v korunách včelami pořádně bzučí Foto: Vratislav Konečný

Ve studánce na Boušíně je prý zázračná voda

Boušín. Asi vám to jméno moc neříká. A přitom to bylo v kraji Boženy Němcové, na Ratibořicku, vyhlášené místo. Něco jako malé Vambeřice. Je tu totiž zázračná voda. Prý má léčivou moc, každopádně je chladná a chutná. Bez reklam.

Slatinská dřevěná zvonice obklopená lípami, v létě to v korunách včelami pořádně bzučí Foto: Vratislav Konečný
Ve studánce na Boušíně je prý zázračná voda

Do Babiččina údolí je to kousek. Cesta od řeky vás zavede mezi malebné roubenky ve Slatině nad Úpou. Ve stráni stojí nádherná dřevěná zvonice, je jich na Náchodsku několik. Ale vydejme se do hloubi lesa nad Slatinou. Čeká tam nás Boušín. Místo zázraků, hlavní roli hraje voda a také ovce. A Bětka.

Vše se váže k místu, kde stojí kostel, a k nedalekému prameni. Kostel tu stával již v roce 1350, nikomu moc nevadil, až přišli husité. Tenkrát tomu říkali ohnivý kohout, kališníci tomu říkali služba bohu, nejdřív ale každý svatostánek vydrancovali. Shořel i kostel. Husitství doznívalo, dalo by se říci, dohořívalo, a lidi se zase starali, aby normálně přežili.

Napila se a dříve němá promluvila

Na tvrzi Turyni sídlil zeman Litobořský z Chlumu. Měl dcerku Bětu, ale ta byla od narození hluchoněmá. Zeman měl na Boušíně dvorec, v němž choval  ovce a brával sem dcerku, aby se nějak zabavila. Taky, co jiného mohla v té době dělat, mnoho rozptýlení tu nebylo. Ale musela i s bečivci pomáhat.

Zeman zas nebyl až tak velký pán, když se chtěl mít jakž takž dobře, asi neseděl jen u krbu a nedumal o věcech příštích. Bětka vyrůstala mezi zvířectvem a starala se o ně. Jednoho dne, jak se píše v pohádkách, kde bylo nebylo splývá v jedno, se sebrala a šla z Turyně na Boušín. Co jiného se jí mohlo přihodit, než že zabloudila. Všude les, nikde žádná značka, co teď. Křičet nemohla, protože neuměla. 

Nevíme, ve kterém období se na Boušín vydala, ale přikláním, se k tomu, že tu a tam mohla zobnout jahod, možná i ostružin. Každopádně dostala žízeň. Najednou kde se vzal tu se vzal - lesní pramen. Nabrala si do dlaně vodu a párkrát se napila. Sice už neměla žízeň, ale strach tu stále byl. Co si počít, jak se zachránit?

Najednou si vzpomněla, že její matka, když je jí ouvej, si klekne a modlí se. Bětka tedy klekla a začala se modlit zdrávas. Myslila si, že cestu dobře zná. Najednou něco uslyšela – zvonky a bekání důvěrně známých hospodářských zvířat. Za nimi se objevil i pasák a Bětka na něho zavolala: “Bárto!“

Z toho zase málem oněměl ovčák. Vše se ale v dobré obrátilo, zeman, jak jinak, se radoval a u pramene dal vystavět malou kapli, která je tu dodnes, a boušínský kostel.

Hezký příběh, taky se vám určitě líbí. Vystavění kostela založilo mariánskou tradici, ta zanikla po třicetileté válce.

Zděný barokní kostel dal zřídit náchodský kníže Vavřinec Piccolomini v letech 1682 – 92. Boušínskou pověst „oprášila“ Božena Němcová, samotu si oblíbil i Alois Jirásek, ten sem zakomponoval první díl z kroniky U nás.

Sedněte si na chvíli na lavičku u kostelní zdi, není kam pospíchat. Třeba uslyšíte i zabečení ovcí nebo jejich zvonky.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků