Článek
Zpráva o této události bude velmi osobní, protože projektu jste se mohli zúčastnit buď jako objímající zpěvák, nebo jako objímaný divák, není tu tedy žádné místo pro nezaujatý pohled. Projekt proběhl na pozvání Hlasohledu Ridiny Ahmedové, která se cíleně zaměřuje na zajímavé vokální projekty a osobnosti a se svým týmem organizuje tyto akce na pomezí hudby a osobnostního rozvoje.
Délka přestavení byla asi 25 minut, diváci se posadili na židle rozmístěné volně v prostotu a na pokyn si zavázali oči. Pak mezi ně začaly proudit hlasy, které se vrstvily a nabývaly na intenzitě. Potom každý zpěvák navázal kontakt se svým divákem, jemně ho zvedl ze židle a formálně objal, asi jako při tanci.
Choreografie objetí se během skladby měnila k těsnějšími intimnímu objetí i k volnějšímu přivinutí z boku. Stejně se proměňovala i hudba, po začátečním vrstvení přišel na řadu rytmizovaný dech, ovšem v šesti různých rytmech, diváci se tak dostali dovnitř jakéhosi dobře rozjetého lidského stroje.
Další pasáží se sbor pomocí hlasitého volání vyladil stejným směrem a pak už přišlo na řadu první intimnější objetí a laskavé tóny. V kompozici bylo místo i pro improvizaci, kdy zpěvák s pohledem na svého posluchače tvořil hudbu jen pro tento okamžik a jakoby jen pro něj. Následoval bojový rytmický popěvek Hojojoj a nakonec intimní pěvecké rozloučení v bližším objetí a postupné zanechání posluchače samotného, stále nevidoucího na své židli…
Pocity na straně aktivních i pasivních účastníků se proměňovaly po každém z 12 odzpívaných představení. Když jsem odešla od svého prvního posluchače, mladé ženy, tak jsem měla neuvěřitelně smutný pocit, že jsem opustila svoje dítě, aniž jsem ho poznala. Představa, že to budu muset udělat ještě jedenáctkrát, byla nesnesitelná, už se to ale překvapivě neopakovalo. Zajímavým posluchačem byl mladý muž, který se nechtěl nechat příliš obejmout, ale po závěrečné naříkavé sekvenci mě nádherným a uklidňujícím způsobem objal sám.
Velkým oříškem pro mě byla asi osmiletá holčička, která tak opuštěně seděla na židli, nakonec jsme to spolu zvládly, ale po skončení mi vytryskly zoufalé slzy oplakávající mou vlastní dětskou osamělost. Moje poslední posluchačka mě po zpívání hned nepustila, oběma rukama mi jemně přejela po hlavě, ramenou a pažích a pak mě vypustila do světa, jako když z dlaní pouštíte ptáčka, takže jsem zažila pocit dokonalého přijetí.
Ze 150 vzkazů zanechaných diváky na stěnách divadla Venuše vybírám jen několik: Bylo to jako být ve středu bouře a cítit se absolutně bezpečně… Díky! Je to jako by se kolem vás rojily magické bytosti, víly a sirény, magické hlasy, pak dotyky a cesta do nebe... Nevím, kdo jsi byl, ale děkuji ti… Hřejivé náručí, klidný dech a mnou prostupující hlas mého zpěváka budu cítit ještě dlouho... Děkuji…
Práce se sólisty v Barevné kavárně na Londýnské
Nácvik ve studiu Itaka
Verity a její tým ve studiu Itaka
Před představením v divadle Venuše ve Švehlovce