Hlavní obsah
Supraphon vydává Evě Olmerové trojalbum Já hledám štěstí (Zlatá kolekce 1962 - 1992). Foto: Supraphon

Umění Evy Olmerové ocenila před lety i jazzová legenda Ella Fitzgeraldová

I když ji kritici označovali za naši suverénně nejlepší jazzovou zpěvačku, na své pouti za posluchači se Eva Olmerová nevěnovala jen jednomu jedinému žánru. Uměla zazpívat a prožít blues, milovala trampské písničky, ale klidně se položila i do šansonu. 21. ledna je to 80 let, co se narodila.

Supraphon vydává Evě Olmerové trojalbum Já hledám štěstí (Zlatá kolekce 1962 - 1992). Foto: Supraphon
Umění Evy Olmerové ocenila před lety i jazzová legenda Ella Fitzgeraldová

Její hlas měl vlastnosti černošských zpěvaček. Ten sytý alt se totiž ani nemohl lesknout  a zářit, ten tryskal z hloubi duše. Vyvěral jako ponorná řeka a udivoval svou naléhavostí. Lámal se, naříkal a sváděl k melancholické náladě. Dovedl vyjádřit smutek i naději, slzy i radost, i když právě té radosti bylo v jejích písničkách pomálu.

Zpěvačka byla v dobách své největší slávy jiná, hodně jiná než bylo v kraji zvykem. I na jevišti pražského Semaforu zpívala srdcem, často raněným a přece horoucím – a v těch písničkách to všechno bylo, ať už je zpívala česky nebo anglicky. Bylo v nich vše kromě falše. Přesto byla samouk.

Nikdy si taky žádnou písničku nenapsala – a přece to vypadalo, jako kdyby tomu tak bylo. Nikdy neoplývala pěveckou technikou, poměrně malý rozsah jejího charakteristicky zabarveného hlasu neumožňoval efektní širokodechou kantilénu, zato měla to, čemu se mezi muzikanty říká „drajv“. A také uměla dát všem skladbám neopakovatelnou atmosféru. Přitom se nezaměřovala jen na text, blízký jí byl i jazzový scat, kdy vytvářela vlastní melodie, s novým frázováním a přehodnocováním rytmických kvalit. Uměla si takhle „hrát“ k potěše sebe i publika.

Během let toho nazpívala a natočila spousty, což dokládá Supraphonem právě vydávané trojcédéčkové album Já hledám štěstí (Zlatá kolekce 1962 - 1992), na kterém najdete jeden klenot vedle druhého. Nemůžou tedy chybět kousky jako Blues samotářky, Jsi jako dlouhý most, Čekej tiše, Ó, boží den, Tam pod nebeskou bání nebo Georgia. S těmi sklízela největší úspěch a těmi doslova přibíjela na svých koncertech diváky k sedadlům. Měla nabídky k vystupování v zahraničí, kam ji samozřejmě bolševik nikdy nepustil. Zasvěcení věděli, že měla na to být světovou hvězdou - když už ji zvala na společné turné samotná Ella Fitzgerald…

Když v listopadu 1989 pukaly ledy, nacházela se už častěji v nemocnici než ve svém dejvickém minibytečku. Přesto se občas „zbrchala“ – a to pak vystupovala se skupinou Emila Viklického. S ním si rozuměla. Anebo si užívala – když ji zrovna pustili z nemocnice – domácí pohody. Četla, poslouchala muziku anebo vyvařovala – ať už sobě nebo četným návštěvám. 

Skupina Emila Viklického ji doprovázela i při Evině posledním a mimořádně úspěšném koncertě, který proběhl 11. ledna 1992 ve Viole. Tehdy se na ni přišel podívat i italský herec Franco Nero, který v té době točil v Praze. V témže roce sice ještě natočila společnou desku s Janou Koubkovou, ale většinu času už trávila na nemocničním lůžku. Její zdravotní stav se prudce zhoršoval, ale ani v nejtěžších chvílích jí prý nechyběl pověstný černý humor.

Zemřela 10. srpna 1993. Bylo jí devětapadesát a ve svých posledních chvilkách byla klidná a pokorná. O sedm dní později se s ní přišlo rozloučit dva tisíce lidí. Jako s naší nejlepší jazzovou zpěvačkou a ryzím člověkem.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků