Článek
Už v závěru loňské sezóny v plenéru, na nádvoří hradu Kost, a na samém začátku sezóny stávající pak konečně i v kamenném divadle, na pro herce náročné, ale přenádherné šikmé scéně Michala Syrového, se začal hrát Rostandův Cyrano v režii Pavla Kheka.
Je z těch typů inscenací, u nichž je zdlouhavá recenze věcí zcela nadbytečnou. Stačí jen krátce poplácat po ramenou: Ve strojku Khekovy inscenace funguje všechno jako na drátkách. Konzervativce tu nic nerozlítí a novátoři nedostanou odvahu si odplivnout. Všechny složky jsou tu znamenité, herci bez výjimky výteční.
Jestli tu něco vyvolává kontroverze, pak skutečnost, že Petr Halíček udělal dlouhý nos boleslavskému angažmá po letech jen pár hodin poté, co ho poprvé ukázal v kostýmu Cyrana. Po takové roli a v takové kondici se obvykle neodchází.
Odvážněji představil divákům jiného romantického hrdinu, tentokrát domácí provenience, režisér Petr Veselý v Baladě pro banditu s Petrem Mikeskou v hlavní roli. Hudba získává rockový nátěr, ale vůči provázkovské předloze je pokorná. Na tohle představení, byť z jiných důvodů než na Cyrana, rozhodně vyplatí zajít.
Hned po premiéře Mikeska svlékl Nikolův kostým a nechal talentované Lucii Matouškové, jež se po mateřské dovolené naplno vrátila na divadelní prkna sotva před rokem dvěma, ušít ty nejlépe padnoucí šaty, jaké kdy nosila. Když v nádherné rudé robě s vlečkou a ve snad ještě lepší choreografii vstupuje v druhé půli Shawova Pygmaliónu jako čerstvě zušlechtěná květinářka Líza Doolittlová beze slov na scénu, je to při tradičně výtvarně silné základně Mikeskova týmu (scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Oldak – Pátá) jako obraz z té nejlepší galerie.
To už má Líza Matouškové za sebou úvodní scény, v níž je prezentována ve své plebejskosti jako monstrum vydávající víc než lidská slova zvířecí vzkřeky. Koncepce to jistě není nezajímavá, kdyby při ní inscenátoři nepodcenili jednu zásadní věc: I Goldoniho roztomile šišlající otec Fortunato, vynechávající při mluvě souhlásky, musí zůstat divákově uchu srozumitelný. Na adresu přihrávačů Matouškové se pak dá říci, že jsou vcelku dobří. Na divadlo osvědčených kvalit, jakým je v současnosti to boleslavské, je ale dobrý průměr prostě za očekáváním.
Něco podobného platí o herecké stránce Vraždy na faře, jedné z nejznámějších detektivek Agathy Christie. Profesionální, avšak ničím nepřekvapující režie zkušené Heleny Glancové tu navíc nedokázala využít možností, jež doslova křičely o pozornost z jednoduché, ale velmi účelné scény Marty Roszkopfové, především pak z centrálního špalíru desek, jež šlo třeba už při představování aktérů – a možných pachatelů - využít mnohem lépe, než se v inscenaci děje. A tak největší atrakcí inscenace je obsazení devadesátileté Věry Kubánkové, letité opory Divadla Za Branou a především smíchovské scény, do role intuicí obdařené slečny Marplové.
Petr Mikeska získal loni Thálii. Letos na sebe upozorňuje v moderně střiženém kostýmu Nikoly Šuhaje. A také jako režisér Shawova Pygmaliónu.
Pygmalión v režii Petra Mikesky staví na výrazovém i výtvarném megakontrastu: Až zvířecí Líza v potrhaných šatech se promění v dámu v nejlepší róbě.
V začátcích mělo Městské divadlo v Radku Valentovi nejmladšího českého Hamleta. Po dvaceti letech má ve Věře Kubánkové nejstarší slečnu Marplovou.