Tichou noc proslavili rukavičkáři

Tichá noc je vedle radostných koled o příchodu Vykupitele skladbou téměř hymnickou. Je nádherná v soulovém podání, zrovna jako rozjásaný mnohohlasý gospel, ale i zpívaná při kytaře, s níž je bytostně spjata.

Poprvé ji předvedli v hornorakouském Obernsdorfu, a dalo by se říci, že to byla z nouze ctnost. V  kostele svatého Mikuláše se v roce 1818 porouchaly varhany a vánoční pastorely bez nich byly věcí nemyslitelnou. Farníci chtěli svou mši, ale jak ji zajistit?

Místní kaplan Joseph Mohr, salcburský rodák, si vzpomněl, že před nějakou dobou napsal pro svého dědečka básničku, oslavující Vánoce. Tehdy se ještě jmenovala Píseň z nebes. Mohr dal text varhaníkovi a kantorovi Franzi Xaveru Gruberovi.

Za několik hodin vzniklo aranžmá pro kytaru, večerní mše byla bez velebných tónů varhan, prostá, ale konala se. Farníci ji prý příliš nadšeně nepřijali, ale během dvou století skladba ovládla celý svět.

Skladba je spojována s Gruberem, Mohr byl odstrčen do pozadí. Zemřel jako chudý kněz. Gruber se snažil, aby píseň byla spojována jen s ním. Za života se mu to nepodařilo, teprve dlouho po smrti byla nalezen rukopis Tiché noci s poznámkou, kdo ji složil.

Tichá noc se začala šířit ve 20. letech 19. století jako reklamní popěvek rakouských rukavičkářů, bratří Strasserových. Když ji vydali tiskem, rozlétla se záhy opravdu do celého světa.

A ve vánočním čase nebyla jen nádhernou melodií u vonícího stromku, nesla se zákopy při obou světových válkách, zajateckými i vyhlazovacími tábory. Symbol lásky a naděje, alespoň jediná tichá noc.