Hlavní obsah
Julie Černá, studentka 2.ročníku umělecké průmyslovky v Hodoníně, vystavuje své prvotiny v Galerii Divoká Foto: Jana Slováková

Škoda, že neumím nakreslit kopřivy, říká Julie Černá, autorka výstavy v hodonínské galerii Divoká

Julie Černá, studentka druhého ročníku umělecké průmyslovky v Hodoníně, ráda vytváří malé časopisy a knížky. Svou rodinu bere jako obrovský zdroj inspirace a momentálně vystavuje v Galerii Divoká. Výstava nese název Škoda, že neumím nakreslit kopřivy.

Julie Černá, studentka 2.ročníku umělecké průmyslovky v Hodoníně, vystavuje své prvotiny v Galerii Divoká Foto: Jana Slováková
Škoda, že neumím nakreslit kopřivy, říká Julie Černá, autorka výstavy v hodonínské galerii Divoká

Je to tvoje historicky první výstava? Jak sis užila vernisáž? Co spolužáci a jak hodnotili tvé práce učitelé a veřejnost?

Ano, jindy jsem žádnou jinou výstavu neměla. Z vernisáže jsem byla moc nadšená, přišli tam všichni moji dobří kamarádi a taky část rodiny. Všichni říkali, že se jim výstava líbila, byla jsem z toho ráda.

Název výstavy asi budeš muset vysvětlit. Co to znamená?

Sbírám věty, u kterých se mi líbí, jak zní a „Škoda, že neumím nakreslit kopřivy“ je jedna z nich. Moje obrázky působí každý jinak, tak jsem chtěla, aby i název byl nesouvisející, něco úplně mimo kontext, takové mimokontextové věci mám moc ráda. Navíc nikdo ve skutečnosti nedokáže dobře nakreslit kopřivy, protože na obrázku nejde vystihnout jejich opravdová pálivost.

Jak sis vybírala střední školu? A proč právě hodonínská průmyslovka?

Už si přesně nepamatuji, jak jsem školu vybírala, ale můžu říct, že to tu mám extra ráda, našla jsem tu spoustu dobrých kamarádů, většina předmětů mi velmi vyhovuje, na škole jsem spokojená na 100 procent, opravdu.

Bylo to vždycky snadné, nebo sis musel svou cestu k umění vydobýt sama? Kdo je tvůj největší rodinný fanoušek?

Moje rodina mě v tom dost podporuje a díky tomu to bylo vždycky snadné. Moji největší fanoušci na světě jsou moji dva malí sourozenci, je jim osm a často si s nimi kreslím a oni sami mi taky poskytují velkou část inspirace, jejich malé čisté myšlenky jsou veliký přínos.

Máš ještě čas na další koníčky nebo ti grafický design v současnosti moc dalšího prostoru nedává?

Doma mám plno volného času a díky tomu můžu kreslit moc obrázků a věnovat se naplno svým vlastním projektům, neřekla bych, že nemám kvůli škole žádný prostor.

Kde bereš inspiraci k tvorbě a co tě baví nejvíce?

Poslední dobou úplně nejradši vyrábím knížky a časopisy. Nevím, jestli se moje výtvory dají pojmenovat knížky a časopisy, většinou mají okolo 6 listů, jsou formátu A5, A6, sešité v ruce nějakou primitivní vazbou a jsou složené z ilustrací a někdy se tam vyskytnou i nějaké texty. Na knížkách a časopisech se mi totiž líbí, že v nich moje obrázky jsou hezky dohromady a dá jim to pocit komplexnosti. Takových knížek a časopisů mám asi 30, jedna z nich se jmenuje Knížka o koláčích a je složená z obrázků koláčů, které jsem nakreslila, další kniha je Lidská pampeliška a je to příběh o člověku, který se mění v pampelišku, ten příběh jsem vymyslela se svojí sestrou. Nakreslila jsem i pár komiksů, ale u těch je problém vymyslet dobrou nekýčovitou dějovou linku.

A jaké jsou tvoje plány do budoucna? Je to sice ještě daleko, ale kam se chystáš po škole? Jaký je tvůj sen?

Nad budoucností nerada přemýšlím, ale třeba bych ráda ilustrovala, to mě baví. Mým největším snem je vydat některé moje časopisy a knihy. Aby si je mohla přečíst spousta lidí. Ale aby se to uskutečnilo, musím zapracovat na tom, aby měly víc než 8 stran a byly celistvější a víc propracované, ale to přijde samo, zatím se budu věnovat tomu, co mě baví a co mám ráda a dobré věci si mě najdou.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků