Článek
S obavami hleděl na svou první hlavní roli po letitém poctivém přihrávání mladoboleslavský herec Ivo Theimer, v dávnověku Shakespearův Jago či Šrámkův Jeník Skalník, když mu hostující režisér Zdeněk Bartoš z chebského divadla nabídl roli autora detektivních bestsellerů Elliota Nashe, na němž stojí a padá úspěch bláznivé komedie amerického dramatika Aleca Coppela S nebožtíkem v patách.
Pokora se vyplatila. Ačkoli Theimer v první třetině přestavení teprve nesměle sbírá sebedůvěru, v té druhé je suverénním králem inscenace, aby mu pak patrně únava dovolila v závěrečné třetině jisté rozvolnění. Jeho herecký výkon je i tak jednoznačnou korunou inscenace, jejíž premiéra 10. června završila 22. sezónu Městského divadla Mladá Boleslav.
Divadlo jako by se v jinak spíš náročnější dramaturgii stydělo za bulvár, se snaží vykoupit přidanými hodnotami. Zatímco akcentovaná retro scénografie (Pavel Kodeda), jež odkazuje kamsi do zlaté éry domovní kultury a komiksu poloviny 20. století, kdy hra vznikla, působí vcelku sympaticky, promítané diákové intermezzo na začátku druhé poloviny je, navzdory svému sofistikovanému provedení, jež má být poctou ve hře několikrát připomínanému Alfrédu Hitchcockovi, už jednoznačně cizorodým, a tedy divadelní stavbu poněkud nabourávajícím prvkem.
A tady je skryt malý problém: Zdeněk Bartoš už nedávnou boleslavskou režií vorlíčkovské filmové látky Pane, vy jste vdova dokázal, že se během jediného večera dokáže ponořit hluboko pod hladinu vysoce stylizované veseloherní taškařice, jen v jejích vodách neudrží sebe a své herce setrvale a vyžaduje si nádechy, které jaksi lapají mimo žánr.
Herci, v první řadě Lucie Matoušková (Nell Nashová), se zmítají mezi stylizací a realismem. Někteří, jako Eva Reiterová (služebná Matylda) se svým komicky vyčesaným drdolem, nedokáží umocnit rukavici hozenou maskéry a jen bez duše markýrují. Jiní, jako Martin Hrubý coby slabomyslnější řemeslník Thorpe, sází na první dobrou. Ale divák, není-li primitiv, se ptá, co dělá onen dikcí zesměšněný Moravák s romskými geny v komedii amerického střihu.
Bulvární komedie není jednoduchý žánr. Když už se do něj divadlo ve snaze konvenovat většinovému divákovi pustí, a podaří se mu vybrat scénář s brilantně vykrouženými zákrutami a nejedním překvapením, pak by se za to nemělo stydět. A režie by měla striktně zapovědět hercům, aby se vstříc divákovi vydávali cestou, která z různých důvodů nectí vytyčené mantinely lehkonohého, avšak nelehkého žánru.
Pak by se nestalo, že zatímco pokorný hlavní představitel, ze spánku vedlejších rolí probuzený Ivo Theimer, bude s reprízami jistě růst, nechají si někteří jeho spoluhráči nelehkou cestu k situační komedii předem zarůst žánrovým odklonem, který se týká třeba i přespříliš realistického přítele Edisona v podání Romana Teprta, nebo volbou té nejpodbízivější manýry. Tahle komedie prostě většinu potěší, ale nenadchne. Roztáhne koutky úst, ale nerozchechtá.