Hlavní obsah
Partnerkou ve filmu Prstýnek byla Otomaru Korbelářovi herečka Vlasta Fabianová. Foto: archiv autora

Otomar Korbelář, od jehož smrti uplynulo 37 let, uměl zahrát milovníky i sedláky

Sedmatřicet let v sobotu 30. listopadu uplynulo od smrti Otomara Korbeláře, který se v českém filmu zavedl jako elegantní milovník, ale stejně tak přesvědčivě ztvárnil rázného sedláka. Díky výraznému zjevu i charakteristickému hlasu neměl o role nouzi, ať už ve filmu, divadle či rozhlase.

Partnerkou ve filmu Prstýnek byla Otomaru Korbelářovi herečka Vlasta Fabianová. Foto: archiv autora
Otomar Korbelář, od jehož smrti uplynulo 37 let, uměl zahrát milovníky i sedláky

Otomar Korbelář se narodil 3. listopadu 1899 v Sázavě. Odmalička byl hudebně nadaný, a tak se po studiu na obchodní akademii přihlásil na pražskou konzervatoř, kde vystudoval dva obory - hru na fagot a herectví. Když se měl rozhodnout, čemu dá přednost, rozhodl se pro divadlo.

Už jako student herectví byl elévem v pražském Národním divadle, ale po absolutoriu školy v roce 1921 odešel na oblast. Prošel olomouckou a pardubickou scénou a v roce 1929 se vrátil do Prahy, aby nastoupil angažmá ve vinohradském divadle. Působil zde do roku 1945, přesto se na tuto scénu ještě dvakrát vrátil. Mezitím hrál v Divadle státního filmu, které spoluzaložil, a poté nastoupil jako ředitel v kladenském divadle. Posledních deset let své aktivní činnosti strávil na scéně Hudebního divadla v Karlíně.

Na plátně se objevil poprvé ve filmu Třetí rota (1931), kde mu režisér Svatopluk Innemann svěřil velkou postavu poručíka Suka. Následovala řada filmů, z nichž musel projít průměrem až podprůměrem, než konečně narazil na dobrého režiséra, který nabídl dobrou roli. Právě přelom 30. a 40. let, kdy herce začali objevovat režiséři jako Martin Frič nebo Otakar Vávra, byl pro Otomara Korbeláře mimořádně plodný a úspěšný. Na řadu přišli o poznání vyzrálejší milovníci a svůdníci, přibývalo charakterních rolí.

Ve filmech Nevinná (1939), Pacientka dr. Hegla (1940), Těžký život dobrodruha (1941) a Šťastnou cestu (1943) si zahrál s Adinou Mandlovou, ve snímku Zlatý člověk (1939) zase s Hanou Vítovu a Zitou Kabátovou, s Jiřinou Štěpničkovou partneřil ve filmech Včera neděle byla (1938) a Děvčica z Beskyd (1944), ale jeho častou partnerkou - například ve filmu Rukavička (1941) - byla i Nataša Gollová.

První velký úspěch mu přinesl film Tulák Macoun (1939). Plnokrevná herecká kreace byla po zásluze oceněna jak diváckou popularitou, tak prestižní Svatováclavskou cenou, které v té době čtyřicetiletý herec obdržel od ministra průmyslu, obchodu a živností. Film navíc zabodoval na festivalu v Benátkách.

Teprve poté přišly role, které upevnily Korbelářovu pozici u českého filmového publika, ať už to byla postava Františka Kmocha v životopisném filmu To byl český muzikant (1940), titulní role ve snímku Advokát chudých (1941) či Jan Sochor, spasitel vymírajícího šlechtického rodu, ve filmu Prstýnek (1945). Vytvořil zde roli "chlapa z masa a kostí", která přesně vystihla "přírodní" hercův naturel, sexappeal z něj jen čišel.

Zajímavých hereckých příležitostí ubývalo s příchodem éry budovatelských veseloher a pokřivených agitek. Z této doby se vymyká snad jen velkofilm Jan Roháč z Dubé (1947), v němž herec vytvořil titulní roli, nebo pohádka Pyšná princezna (1952), kde měl drobnější postavu mlynáře. Naposledy se herec objevil ve filmu Náš dědek Josef (1976), kde mu režisér Antonín Kachlík svěřil roli vinaře Šantaly.

Otomar Korbelář byl dvakrát ženatý, z druhého manželství měl dceru. Zemřel v Praze 30. listopadu 1976, bylo mu 77 let.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků