Na lužické Jedlové se líbilo i císaři Josefovi II.

Kutat rudu na Jiřetíně pod Jedlovou, kdysi Svatém Jiřetíně, dostal povoleno od krále Vladislava II. Jagellonského Jindřich ze Šlejnic sezením na Tolštejně. Bylo tu kovů požehnaně, zlato, stříbro, olovo, cín, i železo.

Městečko je v kopci vystavěné, řadou starých dřevěných domů přívětivé.  Rudnou štolu pojatou jako muzejní expozici můžete navštívit na okraji Jiřetína.

Stoupání podle kamenných zastavení křížové cesty na Křížovou horu je malou rozcvičkou před návštěvou Jedlové. V roce 1699 tu prý vztyčil farář Michael Gurtler zázračný kříž. Postupně se místo stávalo poutním, význam získalo po roce 1764, kdy ho vysvětil další farář - Gottfried Liessner.

Od kostelíka a kaple Božího hrobu začíná stoupák na Jedlovou. Protože nejvyšší vrchol Lužických hor Luž je trochu utopen v okolních kopcích, myslelo se, že je Jedlová horou nejhlavnější. Je ale svými 774 m. n. m. o 19 metrů nižší Luže.  

Stoupák na vrchol k restauraci a rozhledně není kolmý, horu obtáčí, otvírá nádherné výhledy a zakončením na ochoze věže máte pocit srovnatelný s pohledem z vrcholů Středohoří.

Povětšinou se o panovnících uvažuje jako o nepříliš pohybu milujících osobách. Císař Josef II. byl ale velmi zdatný mocnář, vrchol Jedlové, tehdy ne tak zarostlý jako nyní, navštívil při inspekční cestě v září 1779. A velmi se mu tu líbilo.

Při otevření rozhledny roku 1891 se na vrcholu Jedlové podle dobového tisku shromáždily velké zástupy... “Na slavobráně se vypínal nápis Na horách bydlí svoboda...“ Předseda horského spolku dostal od krojované dívenky alpskou protěž, vypěstovanou na vrcholu. Slávu podtrženou mnoha vlajícími prapory zakončila všehlasně zpívaná císařská hymna. Čechů tu asi bylo málo, krajinu osídlili sudetští Němci, i zakládající spolek nesl jméno Gebirgsverein. 

Restaurace pod rozhlednou je vyhlášena kuchyní, ale nacpěte se až  po zhlédnutí panoramat. Kalorie můžete shodit v lanovém parku u hospody, nebo si půjčit horskou koloběžku a sjet třeba na Tolštejn. Cesta je pod vrcholem dost strmá, dál už je klesání pozvolnější.

Původně se jmenoval Dohlenstein (kavčí), ale u nás se zmatlá všechno, možná i po místním pivu. To si můžete dát v hradní hospodě – třeba Kocoura. Při více pohárech je to na mňoukanou.

Zřícenina dlouho chátrala, nyní je opět jako vyhlídkový bod využívána a přes sezónu i k různým taškařicím. Hrad rozvalila vojska lužických měst, místní raubíři je přes hranice otravovali, tak jim rozvalili doupě. Přesto byl znovu obnoven, ale Švédové, kteří u nás krutě řádili ve třicetileté válce, ho zapálili. Pak už se neobnovoval. Bývala tu i poustevna.

U hradu je parkoviště, odtud vede pohodlnější cesta na Jedlovou, ale bez výhledů. Lužické hory si zamilujete, k vidění je tu objektů mnoho.

V zimě se na Jedlové lyžuje.

Další informace