Hlavní obsah
Víc než herci a téma Vám po návštěvě Shakespearových Sonetů v Boleslavi utkví v hlavě kostýmy a scéna. Je to zásluha M. Sládečkové a T. Cillera. Foto: Martina Venigerová

Mladoboleslavské Sonety staví především na vizuální stránce

Na pohled velmi půvabná je inscenace Shakespearových Sonetů, kterou uvedlo Městské divadlo Mladá Boleslav v premiéře v pátek 28. dubna. Pohledná forma však ne vždy ladí k obsahu. V mladoboleslavských Sonetech je víc výtvarna než dramatu, víc Cillera a Sládečkové než Shakespeara.

Víc než herci a téma Vám po návštěvě Shakespearových Sonetů v Boleslavi utkví v hlavě kostýmy a scéna. Je to zásluha M. Sládečkové a T. Cillera. Foto: Martina Venigerová
Mladoboleslavské Sonety staví především na vizuální stránce

Scénograf Tom Ciller a kostýmní návrhářka Markéta Sládečková odvedli v nové inscenaci Shakesperarových Sonetů v Boleslavi skutečně velký a velmi viditelný kus práce: Ústřední dekorace altánového skleníku i kostýmy, z nichž nejzapamatovatelnější jsou andělská křídla Vášně personifikované v půvabné herečce Malvíně Pachlové, oku lahodí a uvádí diváka do skutečně imaginativní nálady. Potud je vše v pořádku.

Jenže režisér Jakub Nvota si usmyslel, že hercům v tomhle komponovaném večeru rozdá předem pojmenované role, aby mezi veskrze samostatnými literárními jednotkami, jakými Sonety jsou, vytvořil dramatický spojovací můstek. Toto rozhodnutí velmi svědčí zmiňované vizuální stránce inscenace, která zaslouží chválu, méně však už obsahu, pro něhož je spíš svazující.

Všechny alegorické postavy – Strach, Vášeň, Moc i Smrt – mají během večera jeden dva výstupy, které jdou k duhu jejich rolím, v mnoha ostatních jsou ale jen statisty či sólisty ve veršovaných číslech, kde takto pojmenované Alegorie vystupují tak trochu omylem.

Dalším problémem je zvolený temporytmus: Jestliže v Krás(c)e na scéně, zdejší nedávné bravurní inscenaci, vyvolává úmyslně zvolněné tempo napětí, při Sonetech je podobné zvolnění kontraproduktivní. Shakespeare, to je sršící energie - a ne opatrné čapí nášlapy. To je živelnost - nikoli sošnost. Shakespeare mluví v mnoha Sonetech o kalupu života. A režisér, byť chce vytvořit mocný oblouk od zrození až po smrt, se rozhodne nechat herce onou bleskurychlou pomíjivostí jen rozvláčně cupitat.

A tak po sto minutách odchází divák s otázkou, proč se do jednoho večera vešel jen tucet sonetů, když před 20 lety nabili tvůrci uznávanou inscenaci smíchovského divadla ve stejné stopáži hned jejich dvojnásobkem? Odpověď je nasnadě: Na Smíchově se šlo před lety víc po obsahu, v Mladé Boleslavi se snaží obsah sešněrovat do jednotné formy. Jasným předsevzetím je tu značně solitérní a mnohoznačné literární jednotky scelit do jednoho spojitého, křišťálově srozumitelného tvaru.

V tomto úsilí o spojitost dá režisér Nvota tolik důrazu na pojítka mezi pouhými 12 básněmi, že když pak na tak malé ploše rázně a jasně bortí před publikem vztah mezi Mužem a Ženou, boří něco, co předtím vlastně vůbec nestačilo vzniknout. A když Milan Koníček, nejstarší ze zúčastněných herců, velmi podmanivě recituje Shakespeara, příliš nechápete, že podle programu k vám tak pábitelsky promlouvá právě Smrt.

Co se herecké práce týče, umí se Sonety obecně zacházet brilantněji starší generace herců – vedle místy až excelujícího Koníčka se to daří též Ivaně Nováčkové. Své velké sólo má i mladší Petr Prokeš, který se ale jinde naopak trochu ztrácí.

Režisér Jakub Nvota vytvořil pro mladoboleslavské divadlo velmi půvabný obraz, který navíc opatřil několika autorskými vysvětlivkami, tlumočenými ústy herců. V některých z jeho motivů se zračí Shakespeare. Celá ta líbivá krajinka ale Shakespeara spíš přetírá, než dokresluje.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků