Článek
Bílá hora vstoupila v roce 1620 do historie malou potyčkou, tak nicotnou pro průběh 30leté války, přitom tak důležitou pro české dějiny. Odstartovala změny v Evropě na staletí.
Nádherný renesanční letohrádek zbudoval arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský pro svou milenku Filipinu Walserovou. Během let 1555-1556 ho postavili italští architekti G. M. Aostalli a G. Lucchese. Stojí uprostřed obory, renesanci překryla později klasicistní přestavba. Je založena na dvou trojúhelnících, takzvané Šalamounově hvězdě, jeden představuje lásku a pozitivní rysy života, druhý je prý záporný. Náčrty uvidíte na výstavě v přízemí, kde jsou zaznamenány dějiny stavby.
Za vlády Ferdinanda III. se zde pořádaly hony a hostiny, oborní hony tu byly i v letech 1647 a 1648 po korunovaci krále Leopolda. Roku 1740 bavorský král Albrecht nechal svými vojsky oboru zpustošit a zvěř vybít, podobně tomu bylo i v roce 1742, kdy tu tábořila francouzská vojska. Dřevo z lesa použila k vaření piva vojska usazená v klášteře na Břevnově, to Prahu opanovali Karel Lotrinský a Bedřich II. Konečnou ránu letohrádku zasadil „osvícený“ císař Josef II. V roce 1779 zde nechal zřídit prachárnu.
Od SS po muzeum
Dnešní podoba letohrádku s parkovými úpravami pochází z konce18. století. Stavba ztratila význam, sloužila jako skladiště střelného prachu a chátrala.
Osazování stromy začalo v roce 1850, prachárnu zrušili v roce 1874. Dřevo těžili i za 1. světové války, po roce 1918 Hvězdu přebírá Správa Hradu, v roce 1938 plochu využili k mobilizaci armády. Po roce 1939 do roku 1945 zde opravovali vojenská vozidla, kopaly se kryty pro SS.
Po válce tu nejprve dislokovali část Rudé armády, letohrádek obsadil oddíl vojáků generála L. Svobody. Rekonstruovat se začal až v roce 1949, prací se ujal architekt P. Janák. Po dokončení sem umístili v roce 1966 Muzeum A. Jiráska a M. Alše. Další rekonstrukce proběhla nedávno, roku 2000 byl letohrádek znovu zpřístupněn veřejnosti.
