Hlavní obsah
Vladimír Pucholt a Jan Kačer v Dobrušce. Foto: Dana Ehlová

Legendární herec Vladimír Pucholt přeletěl Atlantik. Na besedu v Dobrušce přijel s Janem Kačerem

Dobruška slaví letos 700 let od první písemné sbírky o městě. Celoroční oslavy budou protkány mnoha výjimečnými akcemi. První z řady bylo setkání s legendami našeho filmu a divadla Vladimírem Pucholtem a Janem Kačerem, které se uskutečnilo 21. ledna před zaplněným hledištěm dobrušského kina.

Vladimír Pucholt a Jan Kačer v Dobrušce. Foto: Dana Ehlová
Legendární herec Vladimír Pucholt přeletěl Atlantik. Na besedu v Dobrušce přijel s Janem Kačerem

Zvláště pro střední a starší generaci lze označit besedu Vladimíra Pucholta, úspěšného kanadského dětského lékaře současnosti a vynikajícího českého herce minulosti, který pod Orlické hory dorazil s bardem českého filmu i divadla a především svým velkým přítelem Janem Kačerem, za první drahokam na pomyslném náhrdelníku oslav.

Oba dva vzácní hosté dokázali, že jsou obdařeni ojedinělým talentem a přístupem ke ztvárnění rolí či režii, symbolem pevných postojů, společného pohledu na režim, společnost, divadlo i film. To všechno vyústilo v přátelství, které nesmazalo ani čtyřicet let, kdy je dělil Atlantik a kdy jim nebylo dopřáno se vídat.

Navíc to všechno umožnili „ochutnat“ návštěvníkům setkání, které se v úterý 21. ledna stalo svátkem pro milovníky stříbrného plátna a divadla nejen z Dobrušky a okolí, ale doslova z celé republiky. Výjimečnost této chvíle potvrdila i přítomnost kamer České televize, která umožnila nahlédnout do zaplněného kinosálu divákům hlavního večerního zpravodajského pořadu Události.

„Jsem dojat vaší přítomností, tím, že vás ještě zajímáme,“ pronesl na úvod Vladimír Pucholt a navázal tím na podobně laděná slova Jana Kačera.

Pak přišly na řadu tzv. historky z natáčení, v nichž nechyběly detaily o vzniku Činoherního klubu, angažování Vladimíra Pucholta v tomto divadle, detaily z účasti na filmovém festivalu v Moskvě a divadelním v Dánsku. Hlediště se skvěle bavilo a hltalo každé slovo.

Vedle humoru však byla cítit vzájemná úcta, moudrost, pokora a laskavost, které se dnes platí zlatem.

Jan Kačer se vyznal z toho, že pro něj Vladimír Pucholt ztělesňuje herectví s velkým „H“, po kterém on sám tolik toužil: „To není reprodukce nějakého textu, to není ilustrace života. Herectví je skutečně tvorba, kdy člověk má talent svou osobnost vměstnat do tisíce jiných lidských osudů a vyjádřit je třeba jen jednou větou.“

Vděční posluchači se od úspěšného herce i lékaře dozvěděli pak mnohé o začátku nového života, o úspěšném absolvování studia medicíny i o lásce ke knihám českých autorů, především Čapka a Haška, jejichž prostřednictvím si Vladimír Pucholt udržuje dodnes perfektní českou výslovnost i slovní zásobu.

Hluboko pod kůži se vryla jeho slova o důvodech emigrace: „To, co jsem prožíval, nebylo lehké. Proč jsem nezůstal a neudělal si život lehčí, bylo to, že bych musel ze sebe něco vzácného prodat. Věděl jsem, že kdybych zůstal, octl bych se v situaci, kdy by mě začali vydírat. Honza (Kačer) měl rodinu a musel zůstat. Začali ho pak vydírat pro rodinu, pro kariéru, přesto nezradil ani jednou. A proto je vzácný člověk.“

Další nezapomenutelné okamžiky, při nichž doslova běhal mráz po zádech, přišly s verši Jiřího Wolkera ve chvíli, kdy Jan Kačer vyslyšel prosbu divačky, aby svým charismatickým hlasem zarecitoval. Zvolil báseň Žebráci a všem v sále se tajil dech.

Dobrušské ovace vestoje nebyly v tomto případě módním trendem, představovaly k zemi hluboce smeknutý klobouk před dvěma vzácnými hosty - Vladimírem Pucholtem a Janem Kačerem.

Úžasný večer!

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků