Hlavní obsah
Herec Jiří Adamíra. Foto: archiv autora

Jiří Adamíra neměl hereckou školu, přesto vyrostl ve velkou hvězdu

Devadesáté narozeniny by v těchto dnech oslavil herec Jiří Adamíra. Na jevišti si zahrál Hamleta, Dona Juana či Richarda III., ale uspěl i ve filmu a televizi. Přesvědčiví byli rovněž jeho uhlazení elegáni, rafinovaní intrikáni či nesmlouvaví muži zákona.

Herec Jiří Adamíra. Foto: archiv autora
Jiří Adamíra neměl hereckou školu, přesto vyrostl ve velkou hvězdu

Už ve svých divadelních začátcích zaujal zvláštním šarmem, noblesním a přece mnohovrstevným projevem a navíc hlasem, kterým dovedl čarovat. Právě díky úspěchům na jevišti se uplatnil rovněž ve filmu, televizi i rozhlase. V letech 1990 – 1993 působil jako pedagog na DAMU.

Jiří Adamíra se narodil 2. dubna 1926 v Dobrovicích u Mladé Boleslavi, ale mládí prožil už v Praze. Nejdříve vystudoval vršovické gymnázium a průmyslovku na Smíchově, ale místo dalších studií začal rovnou bez odborné průpravy divadelní dráhu. Jeho herecké začátky spadají ještě do období druhé světové války, kdy se stal členem pražského Divadla mladých pionýrů Václava Vašátka.

Jako profesionální herec začínal v tehdejším Gottwaldově (nynějším Zlíně). V tamním Divadle pracujících, kde v roce 1946 debutoval ve hře Každý něco pro vlast, vydržel skoro šest sezón. Mezitím si zahrál ve dvou filmech - Vítězná křídla (1950) a Zítra se bude tančit všude (1952) a změnil angažmá. Odešel do ostravského Státního divadla, kde si zahrál Shakespearova Hamleta i Richarda III., stejně jako Goringa v Ideálním manželovi či Figara ve Figarově svatbě.

Když přišla nabídka z Prahy, zaváhal možná jen vteřinu. Nastoupil tehdy do Realistického divadla, ve kterém vydržel celých osmadvacet let. Pamětníci dodnes vzpomínají na jeho Jaga v Othelovi, Astrova ve Strýčku Váňovi, Trigorina v Rackovi, Higginsse v Pygmalionu či Ivana Karamazova v Bratrech Karamazových.

Teprve v roce 1990 přestoupil do činohry Národního divadla, kde exceloval jako Sebrebrjakov ve Strýčku Váňovi či v roli Šamana v Topolově hře Sbohem Sokrate. Adamírovou labutí písní na naší první scéně byla postava továrníka Werleho v Ibsenově Divoké kachně.

Souběžně s návratem do Prahy, kde byl od mládí jako doma, začala i jeho kariéra filmového herce. První opravdu zajímavou hereckou příležitostí dostal od režiséra Zdeňka Brynycha v dramatu ...a  pátý jezdec je Strach (1964). Následovaly filmy, kde často představoval nesmlouvavé muže zákona, případně rafinované intrikány, jako tomu bylo například v detektivce Svědectví mrtvých očí (1971). Zahrál si i v kostýmních filmech jako Radúz a Mahulena (1970), Příběh lásky a cti (1977), Božská Ema (1979), Oldřich a Božena (1984) a Konec starých časů (1989).

V první polovině 80. let se objevil také ve dvou maďarských filmech - Listy, květiny, věnce (1984) a Hra v oblacích (1984).

Na obrazovce zazářil jako Bedřich Branske v inscenaci Modlitba pro Kateřinu Horovitsovou (1965). Později například jeho Patrokles Nerudný v seriálu Byl jednou jeden dům (1974) či policejní rada Korejs v sérii Panoptikum města pražského (1986). V televizi hrál hodně, přičemž natočil také řadu nahrávek pro rozhlas i Supraphon.

Jiří Adamíra, který měl ze dvou manželství syna a dceru a jehož poslední dlouholetou životní partnerkou byla herečka Hana Maciuchová, zemřel po těžké nemoci 14. srpna 1993 v Praze. Bylo mu 67 let.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků