Jan Werich, jak říkal, rád ujížděl do Velhartic. Na slavného herce vzpomíná Marie Hanzíková

Jan Werich (1905-1980) pohádkové místo s pstruhovou vodou pod velhartickým hradem objevil krátce před 2. světovou válkou. Přátelé mu navrhovali různá místa, ale Werich pořád kroutil hlavou: „Ne, ne, tady ne." Až se dostal do údolí Na šlajfu a řekl: „Tady budu mít chatu!" Vybral si to místo sám. Podobu přízemní vilky navrhl Werichův přítel, plzeňský rodák Jiří Trnka v duchu Karafiátových Broučků. Z Prahy pak přivezl architekta i stavitele. Tady, mezi ramenem řeky a náhonem na mlýn, Werichovi postavili v letech 1937-1938 vilku ve stylu staroanglických venkovských obydlí. Roh prostorné haly ozvláštnilo několikadílné okno a mohutný, ze žuly vyzděný, komín. Kromě velkého pokoje, kde stál krb, byly ve stavení už jen kuchyňka, předsíň a několik malých ložnic.

Werich mezi místní lidi nechodil. Kromě doktora Krůse a faráře Janečka zde neměl žádné známé. Po pravdě řečeno, Werich se ani s nikým nesnažil přátelit. Měl svou společnost, vybraný okruh přátel z Prahy, kteří jezdili za ním do Velhartic.

Byli to Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Vojta, Vlasta Burian, Miroslav Horníček, herečka Nelly Gaierová, Ljuba Hermanová, Jaroslava Adamová, Ladislav Stehlík, básník Josef Kainar, Jan Konstantin (pěvec Národního divadla), klavírní virtuóz Rafael Kubelík a další. Často mívali schůzky na Werichově chatě, kde poseděli, popili a v noci se všichni sebrali a šli spát na velhartickou faru. Říkalo se, že když se jednou v létě rozveseleni vraceli na faru, koupal se Jaroslav Vojta v kašně na náměstí.

Byla jsem ve mlýně u Hanzíků jako člen rodiny od svých čtrnácti do dvaadvaceti let. S panem Werichem jsem přišla do styku často. Chodila jsem k nim na chatu, protože v té době neměli telefon, a když mu přátelé volali z Prahy, běžela jsem pro Wericha. Já ho měla moc ráda. Tykal mi a říkal Maruško. Ke mě se choval vždycky hezky, i paní Werichová. Na oba mám moc hezké vzpomínky. Několikrát mě pozvali na pstruhy, když se u nich na zahradě rožnilo. Paní Zdeňka je uměla udělat!

V únoru tady pravidelně herec slavil narozeniny. Ale když se v květnu udělalo hezké počasí, a jak mohl na ryby, byli tu často. Většinou tu trávili celé léto. Nejvíc si Wericha pamatuju při práci. Za chatou měli obrovskou smuteční vrbu, pod ní stůl a tam v létě sedával. Pamatuju, že tam měl psací stroj a psal. Nebo jindy u chaty zaléval rododendrony vodou z řeky.

Ten byl výborný! Rozuměli si, protože oba byli vzdělaní, dovedli si popovídat, poveselit se při vínku. Pamatuji si, jak jednou na Werichově chatě s přáteli hodnotili vína. Na stůl dali asi dvacet druhů a ochutnávali. A Werich byl takový znalec, že oni mu tam do jedné číše trošku přičůrali. On se napil a řekl: "Tak, to jste mi tam, přátelé, pěkně nachc..." Pan Werich se zkrátka nenechal oblafnout.