Článek
Kdy jste se s hrou Commedia finita, která se celá točí kolem osobnosti Emy Destinnové, setkal poprvé, a co vás vedlo k tomu, aby byla vaší divadelní společností nastudována?
O této hře jsem věděl už v době, kdy se uváděla v osmdesátých letech v plzeňském divadle, poprvé jako čtyři monology. K tomu, aby byla uvedena v naší divadelní společnosti, mne iniciovaly současné herečky včetně režiséra René Přibila. Mne samotného velice zaujala hra svým obsahem, v neposlední řadě pak informacemi o velikánu své doby. Veřejnost by si toto měla uvědomit.
Hra byla původně napsaná jako monodrama pro jednu herečku, ale postupem doby ji začaly hrát čtyři herečky a v Přibilově režii i jeden muž, což jste vy...
Na hru jsme se byli společně podívat v produkci jedné pražské agentury, byly to ty čtyři monology. Po umělecké stránce úspěšná, avšak pro lepší pochopení na některých místech možného pořádání velice náročná. Chtěl jsem hru posadit do méně náročné polohy, při zachování všech monologů a po konzultaci s autorkou Viktorií Hradskou, došlo k dopsání dalších dvou postav, které pak byly s jejím laskavým svolením redukovány režisérem a Kateřinou Macháčkovou na jednu. S touto úpravou se hra stala transparentnější pro veškerou diváckou společnost a obsahem poplatná i na současnost. Musím se zmínit i o velice citlivé a profesionální práci režiséra René Přibila, který dovedl inscenaci na úroveň, kdy je skutečně pozitivně přijímána diváky.
Jak se vám hraje s kolegyněmi, které jsou velké hvězdy?
Tato otázka mne velmi potěšila a věřte, že nejste první, kdo mi ji pokládá. Je na ni velice jednoduchá odpověď. Jen bych ji trochu poopravil. Hvězda a velký profesionál - to jsou dva rozdílné pojmy a mě se terminus čili pouze hvězda velice příčí. Pokud však zmíněná hvězda disponuje i druhou vlastností, nezbývá mi jen si jich upřímně a od srdce vážit, a tomu tak v případě tohoto představení je. S člověkem těchto vlastností se velice příjemně spolupracuje a brzy dochází i ke vzájemnému porozumění a důvěře.