Článek
Po statečném boji s dlouhou těžkou nemocí zemřela v roce 2002 ve věku šedesáti let. I když se objevila v řadě filmů, povětšinou šlo o vedlejší postavy živočišných, vitálních a dobrosrdečných žen. Na hlavní role štěstí neměla.
Mnohem více se jí dařilo na divadelním jevišti, kde se uplatnila právě v již zmíněných monodramatech, kdy byla na jevišti jen ona. Byla to třeba hra Viktorie Hradské Commedia finita, v níž postupně ztvárnila několik žen, které se pohybovaly kolem slavné operní divy Emy Destinnové.
Gabriela Wilhelmová se narodila 19. ledna 1942 v Prostějově v rodině zámožné továrnické rodiny. Odmalička tíhla k divadlu, což se ji dovedlo až ke studiu herectví na brněnské JAMU. Po absolutoriu působila na oblastních scénách v Pardubicích, Ostravě, Uherském Hradišti a také v brněnském Divadle na provázku.
Po těchto zkušenostech přesídlila už v sedmdesátých letech do Prahy, ale nikdy nebyla v pevném divadelním angažmá a zůstala na volné noze. Hostovala například v Laterně magice (Noční zkouška), v Divadle v Řeznické (Kdo se bojí Virginie Woolfové, Vytetovaná růže) nebo v Divadle ABC (muzikál Funny Girl).
Respekt kritiky si získala svým plnokrevným herectvím ve svých inscenacích monodramat (vedle již zmíněné hry Commedia finita to byly ještě hra Racajda, Tonka Šibenice, Biletářka, Podivná splátka, Smraďoch Šindler má jít okamžitě domů), s nimiž se představila v Praze i objížděla republiku.
Ve filmu dostávala obvykle vedlejší nebo malé role vesměs komediálního ražení - a byla to pestrá galerie rolí zdravotních sester, sousedek, prodavaček, uklízeček, maminek, bytných či úřednic ve filmech, jako byly Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), Holky z porcelánu (1974), Den pro mou lásku (1976), Což takhle dát si špenát (1977), Jen si tak trochu písknout (1980), Pozor, vizita! (1981), Sestřičky (1983) nebo Smrt krásných srnců (1986).
K těm nejvýraznějším rolím patří třeba její operní pěvkyně, podstupující odtučňovací kůru, v hořké komedii Sedm hladových (1988), ruštinářka v satirické komedii Vážení přátelé, ano (1989), stranická funkcionářka a divadelní inspicientka v moralitě Byli jsme to my? (1990), prostopášná řeznice v hrabalovské adaptaci Andělských očí (1994) nebo svérázná léčitelka v tragikomedii Učitel tance (1994).
Gabriela Wilhelmová, jež byla manželkou režiséra Rudolfa Růžičky, ale vytvořila také pestrou škálu rolí a roliček v televizních inscenacích, pohádkách i seriálech (Třetí patro, Hříchy pro pátera Knoxe, Bylo nás pět, Hospoda, Hotel Anathema, Prima sezóna, Stříbrná paruka).
Poslední roky svého života herečka bojovala s rakovinou. Byl to však nerovný boj a 14. října 2002 zákeřné nemoci podlehla. Bylo jí šedesát.
Vzpomínkový dokument nazvaný Otisky, který byl věnován její herecké i lidské osobnosti, o ní v roce 2006 natočil pro televizní cyklus Předčasná úmrtí Karel Čtveráček.