Článek
Z bezprostředních reakcí publika vyplývá, že nikdo ze žáků po zhlédnutí asi hodinového představení nelitoval času ani vynaložené dvacetikoruny, byť divadlo jako takové dozajista nepatří mezi nejoblíbenější zábavu našich teenagerů.
Šesťáci až deváťáci sledovali pořad, který před jejich očima ve zkratce předestřel vývoj divadla od středověku až po baroko. Přestože po většinu času se na pódiu pohyboval v neměnných kulisách pouze jeden herec, který jen minimálně měnil svou vizáž (např. prostřednictvím falešného vousu), scéna byla stále nějak plná, živá a zajímavá a vše jen podtrhovalo dynamický spád.
Herec si s naprostým přehledem dokázal zjednat kázeň u pubertálního osazenstva hlediště a drtivou většinu přítomných zaujal naprosto osobitým projevem, gestikulací, mimikou a využitím nejrůznějších funkcí svých mluvidel. Často také využíval prostředku vystoupení z role či narážek na naprosto soudobé dění a zvyky. Přesto se domnívám, že navzdory určité naprosto únosné dávky podbízivosti si žáci budou určitě pamatovat, kdy žil Wiliam Shakespeare, jak zněla stará čeština, co bylo dominantním motivem divadla v renesanci či že název nejstarší dochované staročeské hry je Mastičkář.
V závěrečné části vystoupení přizval umělec na pódium i čtveřici žáků, kteří pod jeho neopakovatelným a nenapodobitelným vedením sehráli několik klíčových scén z Romea a Julie. Sál bouřil, pískal, dupal a řval smíchy - ostatně takový způsob ocenění hereckého kumštu je prý ten nejsladší. Tentokráte si ho Viktor Braunreiter zasloužil měrou vrchovatou. Podařilo se mu totiž nejen bezvadně pobavit, ale naprosto nenásilně i poučit a to se cení zase u nás pedagogů.
