Článek
Talent, cílevědomost, inteligence, odolnost, vytrvalost. To jsou vlastnosti, které jí nechyběly. Jako herečka se vypracovala poměrně brzy, a to jak v divadle, tak ve filmu. Podařilo se jí stát se jednou z nejobsazovanějších a nejpopulárnějších prvorepublikových hvězd. Kdo z filmových fajnšmekrů by si nepamatoval na její Maryšu, Muzikantskou Lidušku nebo Viktorku ze zfilmované Babičky z roku 1940.
A přece po vzletu následoval pád, který jí měl zlomit vaz. Nezlomil. Jiřina Štěpničková, obžalovaná na začátku padesátých let z velezrady, sice strávila řadu let v pardubickém ženském kriminále, ale - dokázala se vrátit. Do divadla, do televize i do filmu. I když jí bylo skoro padesát let, nehodlala svou profesi jen tak pověsit na hřebík. Dokonce se dočkala i své rehabilitace a v roce 1968 byla oceněna titulem zasloužilá umělkyně.
Jiřina Štěpničková se narodila 3. dubna 1912 v Praze, kde také později absolvovala dramatické oddělení na konzervatoři. Už jako studentka herectví hostovala v Osvobozeném divadle (1928), své první angažmá měla v Národním divadle (1930 - 1936). Poté hrála - coby stálá členka souboru nebo jako host - až do roku 1951 ve vinohradském divadle.
Ve filmu se objevila už začátkem třicátých let, slavnou se však stala díky titulní roli v dramatu Maryša (1935), po níž následovaly další velké role v celé řadě filmů (Vojnarka, Páter Vojtěch, Jedenácté přikázání, Muž z neznáma, Babička, Barbora Hlavsová, Velbloud uchem jehly, Muzikantská Liduška, Jan Cimbura, Tanečnice, Děvčica z Beskyd, Počestné paní pardubické).
V roce 1942 se herečka provdala za medika Ilju Kopřiva, ale manželství trvalo příliš krátce. Po roce 1945 žila v Londýně, kde se jí v roce 1947 narodil syn Jiří, dnešní hvězda činohry Národního divadla Praha. Jeho otcem je malíř Jan Samec. Přesto ani toto hereččino manželství nemělo dlouhého trvání.
Po návratu do vlasti se stala obětí jedné z akcí komunistické tajné policie a následně byla po dvoudenním procesu odsouzena v prosinci 1952 k patnácti letům vězení. Dalších téměř deset let strávila v pardubické věznici, podmíněné propuštění přišlo dva měsíce před prezidentskou amnestií v roce 1960.
Teprve na svobodě jí vrátili syna a mohla nastoupit do Městského divadla v Kladně (1961 - 1962). Potom až do roku 1985 působila v pražském Realistickém divadle, kde zářila v plejádě charakterních i komediálních rolí.
Kromě divadelní práce točila filmy (Transport z ráje, Lidé z maringotek, Skřivánci na niti, Kladivo na čarodějnice, Hvězda, Konečná stanice), ale objevila se i v televizních inscenacích a seriálech (Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Malý pitaval z velkého města, Sanitka, Synové a dcery Jakuba skláře), ale to už dávno nebyla onou blonďatou krasavicí.
Svůj poslední film Komediant natočila v roce 1984, což byl současně rok, kdy prodělala vážnou operaci. I když nadále působila na jevišti, rakovina neustoupila a její stav se zhoršoval. 5. září 1985 Jiřina Štěpničková zemřela. Bylo jí 73 let.