Článek
Jonu Watkinsonovi je nyní 31 let. Před čtyřmi lety si koupil jednosměrnou letenku do Bangkoku a po cestách jihovýchodní Asií se rozhodl usídlit na ostrově Don Det, ležícím uprostřed řeky Mekong. V Laosu. Tisíce a tisíce kilometrů daleko od své domoviny.
Watkins si však stojí za tím, že nemůže být šťastnější se svým jednoduchým životem, který nyní vede. Umývá se v řece, potravu si loví sám a žije bez moderních technologií. Chybí mu pouze rodina a přátelé, které nechal ve Velké Británii. Má však za to, že za jeho nový život toto odloučení stojí.
„Má rodina za mnou stojí. Chybí mi, ale v mém kroku mě podporují. Je to oběť za můj nový způsob života,“ uvedl muž vychovaný ve východní Anglii, který začal pracovat ve světě financí, když mu bylo 19 let a velmi rychle se stal úspěšným bankéřem v londýnském City. Jenže během necelých 10 let se začal cítit svým životem uvězněný a přemýšlel co dál.
Potřeboval něco hmatatelného
O Watkinsonově příběhu natočil dokument televizní kanál Channel 5. V něm mimo jiné říká, že se od pondělí do pátku děsil vstávání. Vždy, když nasedl do metra a rozhlédl se, viděl kolem sebe vyhořelé existence lidí, kteří ztratili vůli svobodně žít. Když se pak v práci rozhlédl a viděl, jak všichni jen něco ťukají do počítačů, byl rozhodnutý.
„Netušil jsem, co produkujeme. Jen jsme posílali e-maily a netvořili jsme žádné hodnoty. Neměl jsem v rukou nic hmatatelného, čeho bych ve svém životě docílil. Věděl jsem, že musím změnit směr,“ tvrdí. A učinil tak. Všechno prodal a vydal se na cesty.
Když během cesty dojel na ostrov Don Det, který obývá asi 400 osob, rozhodl se tam zůstat. První výzvou bylo postavit si dům z bambusu. S tím se ale i s pomocí místních popral úspěšně. Líbilo se mu navíc uvolněné prostředí a přátelští místní lidé ho doslova fascinovali.
Pomohli mu s domkem
„Našel jsem tohle místo a vnímal jsem ho tak, že bych se zde mohl usídlit a dělat něco úplně odlišného. Miluju to tu a této zemi dlužím za to, že mi vrátila víru v lidskost, kterou jsem ve Velké Británii ztratil.
Přiznává ale, že začátky nebyly snadné. Zatékalo mu do střechy a stavba obydlí se mu úplně nepodařila. Místní mu však pomohli, když sledovali, jak se potí a snaží dělat něco, o čem neví vůbec nic.
Bez větráku ani ránu
„I malé dítě tu umí používat mačetu. Když jsem sem přišel, místní na mě koukali jako na dítě, protože jsem uměl používat akorát tak notebook a mobil. To jsou schopnosti, které tu jsou absolutně k ničemu,“ uvedl mladý muž, který v současné době žije bez telefonu i televize. Přístup k elektřině ale má, protože, jak sám uznává, život v tak vlhkém prostředí bez větráku a lednice by byl extrémně těžký.
Na místě nejsou žádné obchůdky a supermarkety, a tak musí pro svou obživu lovit a chytat ryby. Často pojídá žáby. Denně chodí s místními psy běhat sedm kilometrů kolem ostrova a cítí se skvěle. Přiznává jen, že drobným problémem je milostný život, protože v oblasti jsou přísná pravidla vztahů a známostí. Když dvojice vstoupí do vztahu, automaticky se očekává svatba. Přiznává, že žena, která by s ním chtěla žít, by se musela tomuto stylu života přizpůsobit. Měnit ho totiž určitě nehodlá…