Hlavní obsah
Stanislav Šulc s kolegou Václavem Stárkem u deskové hry Foto: archiv tvůrců

Tvorba deskovek je opojný pocit, první miliardu tím ale asi nevyděláte, říká jejich tvůrce

Sedmatřicetiletý Stanislav Šulc vytváří se svým kamarádem Václavem Stárkem už několik let různé hry. Pokud si však myslíte, že jich lze stihnout a vydat třeba i několik do roka, jste podle něj na omylu. Rodák z Kladna, který se podílel i na tvorbě nové deskovky Trabantem napříč kontinenty, se rozhovořil o nejrůznějších aspektech tvorby nejen deskových, ale i jiných her.

Stanislav Šulc s kolegou Václavem Stárkem u deskové hry Foto: archiv tvůrců
Tvorba deskovek je opojný pocit, první miliardu tím ale asi nevyděláte, říká jejich tvůrce

Jak se člověk vůbec dostane ke tvorbě deskových her?

První hra se jmenovala Náplavka. Tu jsem vymyslel vlastně sám, když jsem chodil pěšky do práce do Modřan právě přes Náplavku a sledoval ruch. Přemýšlel jsem o časopisu věnovaném vodě a dění na ní. Napsal jsem si tehdy poznámku „Náplavka jako desková hra“. Pracovalo mi to v hlavě, udělal jsem nějaké návrhy a herní matematiku. Nepokrytě přiznávám, že jde o klon Monopol, ale jsou tam i vlastní mechanismy blízké Praze a právě tomu místu. Pak jsem to posunul na kamaráda, se kterým jsme založili firmu a začali hru reálně vyvíjet.

Jak dlouho to trvalo?

Od prvního nápadu po první maketu na podzim 2017 to byly skoro dva roky.

Jako prvotinu jste si to vydávali sami?

Vydali jsme to sami, bez distributora. Začali jsme to prodávat na různých alternativních trzích. Lidem se líbil nápad. Nejdřív hlavně Pražákům, ale po chvíli to kupovali už i třeba mimopražští studenti, kteří v Praze studovali a Náplavku měli rádi. Do větší distribuce jsme šli asi až po roce.

Řekněme, že má člověk nápad na deskovou hru. Jaký je postup? Čím se začíná?

Tak úplně na počátku by měl člověk zkusit udělat papírovou maketu sám pro sebe a s ní tu hru testovat. A tím myslím opravdu hodně testovat. Vždy se ukáže, že i sebelepší nápad na herní mechaniku nemusí fungovat. Při Náplavce jsme třeba museli změnit pravidla jízdy přívozy, protože se nám při testování stávalo, že se na tom hráči zasekli třeba i 15 kol. A to vážně není žádoucí. Až pak má cenu řešit ty další věci: grafické řešení, výrobu, distribuci, marketing.

Nezní to úplně zábavně a ani jednoduše...

Upřímně, nikdo neumí všechny tyhle věci sám. Přinejmenším v té pozdější fázi bude potřebovat pomoc od jiných lidí.

Po deskové hře Náplavka jste zkoušeli něco trochu jiného, že?

Ano, ano, to bylo pro malé děti zhruba od tří do deseti let. Jmenuje se Za pokladem loupežníka Divouse. Jde o outdoorovou hru, kde děti prožívají takovou jednodušší pohádku o jednom loupežníkovi, který utíká s pokladem. Jednodušší je příběh proto, že je rozdělen do 10 „zastavení“ a každý takový checkpoint nabídne prostřednictvím obrázku další část příběhu. Hraje se to venku a děti řeší mnohé. Ve zkratce: je to taková sada pro uspořádání bojovky venku, ke které je třeba jen propiska.

Hra Náplavka není nepodobná Monopolům.

Foto: archiv tvůrců

Proč jste po deskovce přesedlali na outdoorovou hru? To vás ten první počin tolik unavil?

Ne, to ne. Tohle jsme dělali z jiného důvodu. Při prodeji Náplavky se nás až nečekaně mnoho maminek ptalo, zda nechystáme hru pro menší děti, která by se ideálně hrála venku. Možná to není všeobecný trend, ale je docela dost rodičů, kteří mají čím dál větší problém trávit čas se svými malými dětmi. Neumí je zabavit a hodí se jim podobné berličky. Konkurence, především digitálních lákadel, je dnes ohromná.

Teď jste dělali na deskové hře Trabantem napříč kontinenty pro podnikavého cestovatele Dana Přibáně.

Trabanty jsou od první chvíle Danův projekt. Je to jeho životní dílo. Projekt deskovky na toto téma je také jeho dítětem. Nás oslovil právě na základě hry Loupežníka Divouse. Ten se totiž moc líbil lidem z ABC, kde vyšla recenze, a oni jsou s Danem kamarádi. Je to malý a obecně hodně propojený svět.

Jak moc jste u trabantů využili zkušenosti z Náplavky?

Rozhodně jsme využili zkušenosti z obou předchozích her, co se výroby týče. Víte, on je to takový těžko popsatelný svět grafiků, tiskáren, kompletačních služeb a mnoho dalšího. Co se týče herních mechanismů, tam jsme museli vymýšlet úplně nové věci. Šlo hlavně o spojení fenoménu žlutých trabantů a podstaty cestovatelství do nějakého koherentního herního systému.

Chápu. Vzniká taková desková hra někde v kanceláři, anebo spíš v hospodě?

V kanceláři úplně ne, jsme takoví ti nadšenci, takže žádný kancl. Přeci jen máme běžné „občanské“ povolání. Vznikalo to po nocích přes telefon, e-maily, sem tam nějaké hospodsko-kavárenské schůzky. Každý dělal to své, pak jsme to dali dohromady, půlku vyhodili a jeli nanovo.

Když to člověk dává dohromady, co mu probíhá v hlavě? Nemůže se dočkat, až si to poprvé sám zahraje a vyzkouší to?

Ano, to vzrušení z tvorby něčeho nového, neotřelého, je jako droga. A jako ten špatný hodně bolestivý dojezd je pak ta chvíle, kdy zjistíte, že to, na co jste byli opravdu hrdí, vůbec nefunguje.

Dá se v dnešní době tvorbou deskových her uživit?

Řeknu to oklikou: český trh unese jen pár původních českých autorských her ročně. I ty největší firmy uvádějí na trh jen maximálně dvě hry z této kategorie ročně. Zbytek jsou licence s masivní podporou.

Takže ne?

Cestu k první miliardě bych asi hledal jinde a vývoj her bral spíš jako mimořádně opojný koníček. Ale když se pak jednou za čas někomu povede prosadit svou hru, jako se to povedlo třeba v případě hry Krycí jména, pak se tím dá uživit více než slušně...

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků