Student z Hradiště míří do vesmíru

„V dětství se mi sem tam smáli, že chci do vesmíru. Teď to berou vážněji,“ vypráví student posledního ročníku uherskohradišťského gymnázia. Jeho vesmírný sen kdysi začal nad obrázkovými naučnými knihami otevírajícími světy mimo Zemi. Okouzlení nad nimi jej od té doby nepřešlo.

Jedním z kroků k naplnění jeho snu se nedávno stala stáž na prestižní PoSSUM Academy na Embry-Riddle Aeronautical University na americké Floridě. „Výcvik začal v Česku měsíční teorií, procházel jsem webináři (semináři na internetu), on-line testy. Někdy to bylo kvůli časovému posunu dost náročné. Musel jsem mít vynikající studijní výsledky, vyhovující lékařské posudky, prokázat dobrovolnické aktivity,“ ohlíží se.

Na desetidenní říjnovou cestu do Spojených států si zčásti našetřil na brigádách v Rakousku. K jejímu pokrytí mu pomohlo i stipendium z fondu jednoho z českých senátorů, další sumu představovala mimořádná odměna za skvělou esej, již na Floridu před odletem poslal. Celkově ho pobyt vyšel téměř na sto tisíc korun. Šetřil, kde se dalo. I proto na místo letěl desítky hodin, nejrychlejší spojení bylo zkrátka drahé. Na Embry-Riddle Aeronautical University ho poté čekal týdenní výcvik.

„Vyzkoušel jsem si věci, k nimž se běžný smrtelník nedostane,“ popisuje zážitky blížící se těm, které zažívají astronauti ve stavu beztíže.

„Zkoušeli jsme třeba pobyt v simulátoru připomínajícím obří papiňák, kde vám postupně ubírají kyslík. Podmínky jsou stejné, jako byste otevřela okénko v deseti kilometrech nad zemí. Cílem bylo zjistit, jak reagujete v krizi, zda a jak odhadnete reakce lidí kolem vás,“ líčí s tím, že právě na nedostatek kyslíku v kabině v minulosti tragicky doplatila nejedna posádka. K téhle zkoušce skromně dále dodá, že on dopadl dobře – neomdlel. Tréninky přetížení i nedostatku kyslíku doprovázely další a další odborné přednášky.

Na závěr semináře účastníci skládali náročné odborné testy. I díky nim teď ví jistě, že po maturitě může s klidem vyrazit do ciziny, že mezinárodní studia vesmírného výzkumu zvládne. „Jen tu Floridu jsem vyhodnotil jako nákladnou. Jediný semestr tam stojí padesát tisíc dolarů. Řekl jsem si, že dobré vzdělání můžu získat i jinde,“ vysvětluje, proč chce zůstat v Evropě.

Jen tak mimochodem vzápětí zmíní, že od listopadu je přijatý na vesmírné inženýrství na univerzitu ve skotském Glasgow. „Mají podmínku, že musím odmaturovat se samými jedničkami, což je dost tvrdé, držte mi palce,“ usmívá se. O tom, kam nakonec vyrazí, rozhodnou výsledky dalších přijímacích řízení, a to v Londýně, Vídni a nizozemském Delftu. Mezitím musí dořešit „maličkost“, získat stipendium, které by mu umožnilo pokrýt náklady na studia plus každodenní výdaje spojené se životem v zahraničí.

Ač se to možná nezdá, nežije jen vesmírem. Ve volnu dochází do uherskohradišťské Charity, kde v rámci projektu Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu (DofE) doučuje matematiku a fyziku. „Jejich psycholožka mi vybrala dítě, s nímž si sedneme. Učení je podobné astronautice. Musíte mít pevné nervy a zachovat ve všech situacích klid,“ směje se. Aby měl před konkurenty co největší náskok, dělá si v kunovickém aeroklubu pilotní průkaz na plachťák, kvůli kondici běhá a cvičí.

„Chci být připravený,“ říká mi s tím, že možností, jak vyrazit do vesmíru, je více. Vedle americké NASA, jež posílá na mise hlavně své občany, jsou to hlavně projekty Evropské vesmírné agentury (ESA). „Její rakety startují z Francouzské Guyany a z ruského Bajkonuru, jde-li o lidskou posádku mířící k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Jednou se tak budu asi muset naučit rusky,“ zauvažuje a doplní, že šancí na úspěch mohou být výhledově projekty soukromých firem, včetně té Elona Muska.

„Po studiích budu mít, doufám, pilotní průkaz i odborné vzdělání, což mi otevírá další možnosti. Jinak výběrová řízení ESA jsou jednou za několik let. Poslední byla v letech 2008 až 2009,“ vysvětluje. Dobře ví, že – i když v nich uspěje – postoupí „jen“ dál.

„Stále vlastně čekáte, ovšem šance vážně jsou. Někdo se hodí k cestě na ISS, někdo na Měsíc či na Mars. První skupina musí být odborně na výši, schopná dělat výzkum. Druhá zase musí být fyzicky zdatnější,“ vypočítává. Času má prý ve svém věku dost a dost: „Astronauti nejsou žádní mladíci. Bývá jim klidně kolem padesátky. Obvykle do sedmadvaceti studují, přijaté v konkurzech čeká pětiletý výcvik, po němž se stanou astronauty třetí třídy. Do vesmíru létají ti z první, druhá tvoří zálohu, třetí funguje jako záloha zálohy. Dá se to shrnout: trénujete, stanete se astronautem, ale do vesmíru se třeba vůbec nepodíváte,“ popíše mi až nelítostný systém, do něhož vstupují i další hlediska.

„Velké státy dávají ESA nejvíc peněz, proto létají především Němci, Francouzi, Britové, Italové. Doufám, že jednou přijde řada i na Čecha a že tím Čechem budu právě já,“ uzavírá s tím, že do té doby musí předstihnout tisíce evropských mužů a žen se stejným snem.