Hlavní obsah
Bohumír Janský Foto: Jan Handrejch, Právo

Bohumír Janský: Velel jsem peruánským důstojníkům

Peru se stalo cílem jeho expedic několikrát, poprvé tam vyrazil před čtvrtstoletím. Se svým týmem posléze dokázal, kde skutečně pramení Amazonka. Peruánská vláda mu za to udělila nejvyšší vyznamenání a šlechtický titul. Profesor Bohumír Janský (69) z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se ale rozpovídal i o suchu v Česku.

Bohumír Janský Foto: Jan Handrejch, Právo
Bohumír Janský: Velel jsem peruánským důstojníkům

Kdy vás poprvé napadlo hledat pramen Amazonky?

Ono to vlastně nenapadlo mě. Napadlo to mého hostitele – pana profesora Carlose Peñaherreru. To byl děkan geografické fakulty na univerzitě San Marcos v Limě, kam jsem přijel na konci 80. let učit. Po mém příletu mě vyzvedl na letišti a už v taxíku mi to téma předložil. Měl to v notýsku připravené. Řekl: „Já už dlouho toužebně čekám na nějakého evropského hydrologa, který by se pramenům Amazonky věnoval. Leze mi totiž na nervy, že ani na konci 20. století pořádně nevíme, kde se skutečný pramen nachází.“ Hrozně mu na tom záleželo.

Jak se vůbec takový pramen hledá?

V minulosti všichni cestovatelé a objevitelé postupovali tak, že sledovali hlavní a největší tok řeky. Respektive sledovali to, co za hlavní tok považovali. Šli proti jeho proudu a nejzazší místo, kde voda vyvěrala ze země, pak označili jako pramen. V jejich době to bylo logické, jiné možnosti ani neměli. Nevlastnili žádné měřicí přístroje ani neoplývali nějakou technikou.

Zjistili jsme, že prameny řady světových řek jsou určeny naprosto špatně.

Teprve až věda druhé poloviny dvacátého století přesně stanovila, co to ten hlavní tok je. Tím pádem se dal určit i hlavní pramen. Dnes tedy sledujeme tři kritéria.

Prvním je délka toku, to je celkem jasné. Druhým je povodí – to znamená plocha území, které daná řeka odvodňuje. A třetím je průtok, tedy množství vody, jaké se prožene korytem řeky za sekundu. Tím se to všechno zpřesnilo. Zároveň se tím ale všechno tak trochu i zamotalo.

Zamotalo?

Zjistili jsme, že prameny řady světových řek jsou určeny naprosto špatně. A nejenom prameny. Špatně jsou i přítoky. Pokud bychom to dnes chtěli opravit, museli bychom řadu řek úplně přejmenovat.

Platí to i pro Česko?

Samozřejmě. Vůbec nejznámější případ je dvojice řek Labe a Vltava. Není pravda, že by se Vltava vlévala u Mělníka do Labe. Je to přesně naopak! Je totiž všeobecně známo, že Vltava na soutoku s Labem u Mělníka ve všech ohledech Labe překonává.

Mělnický zámek nad soutokem řek Labe (vlevo) s Vltavou.

Foto: ČTK

Vážně?

Čísla hovoří jasně: Vltava měří od svého pramene do Mělníka 433 kilometrů, Labe jenom 290 kilometrů. Vltava má průtok 151 metrů krychlových za sekundu, Labe asi 96. To je skoro o polovinu méně. Pro Vltavu hovoří i velikost povodí – ta řeka odvodňuje asi 28 tisíc kilometrů čtverečních, zatímco Labe jen 12. Samozřejmě myšleno po Mělník. Takže je to jasné. Po soutoku by od Mělníka měla pokračovat Vltava!

Už jste to někde prezentoval?

Ano, naposledy jsem s tím vzbudil pozornost na vodohospodářské konferenci v Hamburku. Bilancoval jsem dvacet let spolupráce Čechů a Němců na Labi a celou přednášku jsem hovořil o Vltavě… Němečtí kolegové mě během diskuse upozorňovali na chybu: „Vždyť přece spolupracujeme na Labi“. Požádal jsem publikum, aby povstalo a podívalo se dolů k řece směrem k přístavu. „Tam dole teče do Severního moře Vltava, nikoliv Labe,“ řekl jsem. Chvíli na mě koukali a pak se usmívali. Ten večer jsem dostal mnoho mailů plných dotazů a večer vyšel článek v Hamburském večerníku (Hamburger Abendblatt). Na titulní straně stálo: „Pan profesor Janský nám přejmenoval Labe na Vltavu a zase se vrátil do Prahy.“ (směje se)

Bude se to tedy řešit? Čeká nás opravdu přejmenování Labe, nebo jste si jen zaprovokoval?

Ne, nedá se s tím nic dělat. Těm řekám se dostalo názvu už v pradávné historii někdy kolem devátého století. Labe pojmenovali na jeho dolním toku už Keltové, které pak vystřídali Germáni. Dali řece název Albis, což latinsky znamená „bílá řeka“, pak se to různě upravovalo do němčiny. No a jak šel čas, název řeky se protáhl proti proudu až do české kotliny. My s tím sice nesouhlasíme, ale to je asi tak všechno, co s tím naděláme. (směje se)

Vltava je naše národní řeka, která inspirovala nejen Bedřicha Smetanu, ale i mnoho dalších spisovatelů, skladatelů a umělců.

Jsou popletené i české prameny, nebo ty jsou určené správně?

Jsou popletené. Třeba znovu Vltava. Jako její pramen je označená kamenná vana, ke které lidé přijdou po turistické značce z Bučiny na šumavskou Kvildu. Tam je cedulka s hrdým nápisem „pramen Vltavy“. Jenomže tam ta řeka nepramení. Její pramen vyvěrá ve svahu zhruba o tři sta metrů výše. Pracovníci národního parku asi nechtějí nic měnit a vytvářet novou stezku směrem do kopce. A tak to zůstalo u zavedené turistické cesty.

Špatně je ale i Svratka, Nežárka, Sázava a téměř všechny toky na Vysočině. Všechno by se to mělo znovu zrevidovat.

To je zajímavé. Vraťme se ale k Amazonce, která měla rovněž dlouho chybně určený pramen. Jak těžké bylo zjistit, kde tento veletok začíná?

Strávil jsem tím výzkumem dlouhých deset let. A to už jsem k domu dostal materiály, které předtím nashromáždilo deset dalších expedic a které měl u sebe zmíněný profesor Carlos Peñaherrera. Měl jsem od něj i veškeré družicové i tajné armádní letecké snímky. Peñaherrera mě také správně nasměroval na jih. Byl to rovněž hydrolog a domníval se, že pravý pramen Amazonky bude právě tam, někde v regionu Arequipa v Jižních Peruánských Andách. A nakonec se ukázalo, že měl pravdu.

Proč se pramen Amazonky hledal tak dlouho? Před vámi to zkoušelo několik dalších expedic…

Protože Amazonka je přece jen nejdelší řeka světa a sbírá vodu z obrovského území. To území sahá od Venezuely přes Kolumbii, Ekvádor, Peru až po Bolívii. A v každé z těchto oblastí jsou přítoky Amazonky pojmenovány místními názvy. Proto také má i pramenný tok Amazonky asi deset různých názvů – podle toho, jakým územím právě protéká.

Profesor Bohumír Janský v Cordillera Huayhuash, což je horské pásmo v centrální části Peru, severně od Limy.

Foto: archiv B. Janského

Říkáte, že Amazonka je nejdelší řeka světa. V řadě encyklopedií po celém světe ale stále najdeme, že je to Nil…

To mě hrozně rozčiluje, když to pořád někdo omílá. I to by se mělo v učebnicích opravit. Už jsem kvůli tomu jednou psal i do BBC. Novináři tam v nějaké reportáži tvrdili, že největší řeka světa je Nil. Neskutečné! Je jednoznačně prokázáno, že Amazonka je s délkou 7062 kilometrů o tři sta kilometrů delší než africký Nil. A to ještě možná není konečné číslo, možná jí ještě několik set metrů přidáme.

Přidáte?

Ony se totiž kvůli změnám klimatu mění i prameny. U těch „našich“ amazonských například vzniklo o pět set metrů výš malé jezírko. Jde o vodu z roztátého ledovce, který na vrcholu hory Nevado Mismi definitivně zmizel v roce 2008. Myslím si, že by to mohl být další zdroj, ze kterého je napájen hlavní, takzvaný skalní pramen Amazonky.

Ta myšlenka mě neskutečně vzrušuje, chci to co nejdřív ověřit. Už mám dokonce vymyšlené, jak to uděláme: obarvíme jezírko modrým potravinářským barvivem a počkáme, jestli ta obarvená voda proteče skalními puklinami až k hlavnímu prameni. Pokud steče, tak bychom mohli prohlásit, že Amazonka pramení už v nadmořské výšce 5550 metrů, a prodloužíme její tok asi o jeden kilometr.

Proč je vůbec Amazonka pro české badatele tak fascinující? Vy nejste prvním Čechem, který se vydal hledat její pramen. První pokus už podnikla před 300 lety šestice čerstvých absolventů Karlovy Univerzity…

To je pravda. Šlo o mladé muže, kteří po studiu na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě vstoupili do jezuitského řádu a vyrazili na misi do Latinské Ameriky. Chtěli cestovat a hledali dobrodružství, mise spojená s obracením domorodců na pravou víru byla tehdy jedinou možností. Jejich výpravu vedl trutnovský rodák Samuel Fritz.

Byl to velmi vzdělaný muž, který skvěle ovládal astronomii a geografii. Uměl taky měřit vzdálenosti pomocí jednoduchého přístroje astrolábu. Plul tehdy na lodi podél amazonských břehů, popisoval je a od domorodců získával informace o jejích přítocích.

Jak jsem hledal vhodné místo k focení, stoupl jsem na kus ledu, uklouzl a zřítil se někam do podzemí.

Z jeho pera tak vznikla první rukopisná mapa obdivuhodné kvality. Dnes bychom to asi těžko dokázali. Byla neuvěřitelně přesná, udělal v ní jednu jedinou chybu – protáhl řeku na jejím dolním toku. A to zřejmě jenom proto, že v té době trpěl silnou malárií. Opravdu neuvěřitelný člověk, kterému se klaníme.

Říkáte, že Samuela Fritze postihla malárie. Zažil jste i vy v Amazonii nějaké drama?

Ano, jedno menší jsem zažil v samém závěru expedice. Byli jsme skoro u pramene, zbývalo nám jen asi pět set metrů. Zdálky už jsme viděli, jak voda stříká ze skály. Rozhodl jsem se proto, že si vyfotím vyhaslou sopku Mismi. Říkal jsem si: „To bude obrázek na titulní stranu knihy!“

Jenomže jak jsem hledal vhodné místo k focení, stoupl jsem asi na nějaký kus ledu, po něm jsem uklouzl a zřítil se někam do podzemí. Ocitl jsem se v úzkém tunelu v rašeliništi a nad sebou jsem viděl jenom úzký proužek modré oblohy. Volal jsem sice o pomoc, ale nikdo z kluků mě neslyšel. Takže mi nezbylo než se nahoru vyškrábat sám. Po několika neúspěšných pokusech se mi to naštěstí podařilo. A to tak, že jsem přes jeden z bytelných rampouchů přehodil opasek a vyšplhal jsem po něm.

Co nějaká veselá historka? Byla?

Vtipné bylo třeba to, že jsem dostal k dispozici osm důstojníků peruánské armády, kterým jsem velel, ačkoliv já sám jsem tady v Česku dostal rok po vojně modrou knížku! (směje se) Pobavila mě i některá pravidla v jejich vojenském řádu.

Jaká třeba?

Třeba to, že peruánský důstojník musí vstupovat do stanu se vztyčenou hlavou. Nemohli kvůli tomu spát v lehkých horolezeckých stanech přímo v místě výzkumu, protože přece nepolezou do stanu po čtyřech jako zvířata… Radši zůstali se svými těžkými příbytky s železnou konstrukcí před močálem a každé ráno se za námi tři hodiny brodili přes močál.

Sucha už postihují i některé řeky a jezera v amazonské pánvi. Tento snímek byl pořízen začátkem listopadu 2005 v brazilském Igarape.

Foto: archiv B. Janského

Peruánská vláda se vám ale za objev pravého pramene Amazonky královsky odměnila. Dostal jste nejvyšší státní vyznamenání a k tomu právo užívat šlechtický titul „komtur“. Co je to za titul?

Je to starý španělský titul, který mě opravňuje ke vstupu do všech vládních budov včetně prezidentského paláce. Mám na to takový papír a kartičku, kterou jenom ukážu. Občas se to dá využít i při nějakých všedních obtížích – třeba jednou do mě na silnici ťuknul Peruánec s autem a přijela to řešit policie. Měl jsem jako cizinec platit pokutu. Když ale uviděli kartičku s „komturem“, jen zasalutovali a odjeli. (směje se)

Mají tam už jenom polopoušť s křovinami a lidi odtamtud utíkají.

Jak na tom bude Amazonka dál? Nebude se kvůli změnám klimatu měnit?

To jistě bude. V tuto chvíli prozatím problém nemá, v Amazonii je stále strašlivé množství vody. Když zaprší, tak se hladina řeky zvedne až o deset metrů. Všechno se to rozlévá do šířky, takže řeka může mít od břehu ke břehu i přes sto kilometrů.

V některých vzdálenějších lokalitách už se ale sucho projevuje. Mám na mysli hlavně východní část Brazílie, kde vznikla v posledních dvaceti letech obrovská suchá území. Mají tam už jenom polopoušť s křovinami a lidi odtamtud utíkají. Dopadá to na místní pralesy, protože současný brazilský prezident Jair Bolsonaro těmto lidem přiděluje nové pozemky. A to tak, že každá rodina dostane zdarma sto hektarů pralesa a smí si ho vykácet. Mohou si tam založit novou pastvinu nebo pole pro pěstování tropických plodin. Jenomže pralesní půda je chudá na živiny, je vyčerpaná hustými porosty stromů. Vydrží jenom tři nebo čtyři roky a pak už se na ní nedá nic pěstovat. Rodiny proto pozemky opustí a ilegálně kácejí dál. Vláda tomu jen nečinně přihlíží, protože jsou to potenciální voliči. Do budoucna to bude mít obrovský dopad na celý ekosystém.

Když jsme se dotkli sucha… Jak by proti němu měli bojovat lidé v Česku?

Musíme udělat několik věcí, a to okamžitě. Jinak tady máme za třicet let obrovskou krizi – mohou vyschnout menší řeky a bude klesat hladina podzemní vody. První a nejdůležitější ze všeho je změnit způsob obdělávání půdy, protože největší měrou mohou právě zemědělci při správném hospodaření ovlivnit zadržování vody v krajině, nebo naopak napomáhat ke zrychlenému odtoku a vysušování naší přírody. Je třeba stanovit takové podmínky, aby byli nuceni znovu zakládat meze, vysazovat remízky a postupně zmenšovat plochy jednotlivých bloků orné půdy. Bez toho bude i nadále voda z krajiny rychle odtékat a bude pokračovat i eroze půdy – při každém dešti nám z polí steče další drahocenná půda. Přitom jeden centimetr takové půdy se předtím tvořil asi milion let.

Kromě toho je nutné obnovovat rybníky. Jen v posledních čtyřech letech jich vzniklo kolem 350 a další musí následovat. Měli bychom také znovu zvlnit koryta řek – jejich napřimování v minulosti vedlo k rychlému odtékání vody z krajiny.

Prý chcete obnovit i nějaké historické nádrže vysoko v horách…

Ano. Česko totiž leží na rozvodí – řeky tady jenom pramení, nic k nám nepřitéká. Pokud si tedy chceme udržet vodu v krajině, měli bychom začít vysoko v horách u pramenů. Není to nic nového, už v minulosti byla na Šumavě, v Krkonoších, Krušných horách a Novohradských horách řada malých rybníčků a nádrží, které se používaly hlavně k plavení dřeva po řekách. Jen na Šumavě nad Modravou máme osm takových historických nádrží.

Pokud bychom tyto nádrže obnovili, mohli bychom v období největšího sucha pomoci krajině – otevřeli bychom stavidla pokaždé, kdy by to bylo zapotřebí. Pomohlo by to nejenom lidem, ale i vodnímu ekosystému, rybám a bezobratlým. Ředitelé národních parků jsou ale prozatím proti, nechtějí zasahovat do prvních zón, které jsou označeny jako bezzásahové.

Co se stane, když nic z toho, co říkáte, neuděláme?

Vzhledem k tomu, že teploty budou stále stoupat a voda se bude stále více vypařovat, můžeme zažít krušné časy. Už dnes se na mnoha místech v republice více vody vypaří, než za rok naprší. Na řadě míst budou klesat i hladiny podzemních vod. Vzhledem k tomu, že tlak na vodní zdroje bude narůstat, je třeba již dnes podniknout řadu opatření, abychom za dvacet až třicet let nebyli nepříjemně překvapeni nedostatkem vody.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků