Umí si podle vás Češi vybírat k pokrmům správné víno?

Za posledních několik let se toho hodně změnilo a v tomto ohledu je patrná vzrůstající vzdělanost obyčejných lidí. Doba, kdy rozeznávali jen bílé a červené, je nenávratně pryč. Mnohdy se stane, že je milovník vína někdy vzdělanější než personál v některých gastronomických podnicích.

Jak to je při výběru vína při běžné večeři v restauraci?

Tak tam se to obvykle hodně podřizuje tomu, co „já mám rád”, a jen někteří zároveň řeší, co k tomu mají za jídlo. Kdyby se mě někdo zeptal, jak má začít zkoušet kombinovat, tak doporučím, ať si vybere víno, které má rád, a s ním začne zkoušet. Až si to osahá a oťuká se, tak pak sám od sebe často přirozeně sáhne po něčem, co by se jinak bál otevřít a ochutnat. Mnoho takových lidí pak i otevře nějakou knížku a přečte si pár řádků o tom konkrétním víně či regionu, ze kterého pochází.

Kdybyste měl jmenovat nejčastější prohřešek, kterého se dopouští lidé při objednávání jídla k večeři, jaký by to byl?

Možná to je má profesionální deformace, ale ten problém vnímám z druhé strany. Hodně často přijdu do restaurace a jako první se mě ptají, co si dám k pití a případně hned jestli si dám víno a jaké. To je tak trochu nesmysl, když v tu chvíli ještě nevím, co si dám k jídlu. Člověk by si měl vybírat víno až ve chvíli, kdy má vybrané jídlo, a ví tak, k jakým chutím bude přibližně víno párovat. A s tím by měl umět personál hostu poradit. Od toho v té správné restauraci je personál, který umí správně doporučit.

Jak člověk tedy pozná, že přišel do restaurace, kde se o něj umí z hlediska vína postarat?

Často a bohužel se to pozná už po položení otázky: „Jaké máte víno?” Tam se to většinou velmi jasně roztřídí. Když dostanu odpověď „bílé a červené”, tak vím, že je něco špatně a dobrou radu nedostanu. Smutné je, když je majitel podniku nadšenec do vín, má skvěle sestavený lístek, ale nemá dobře vyučený personál. Po položení několika mírně znalých otázek velmi rychle zákazník zjistí, zda je na správném místě.

Doporučte čtenářům dvě takové znalé otázky.

První by byla jednoduchá, jak už jsem naznačil: „Jaké máte víno?” Správnou odpovědí pak je otázka, jaké typy vína má zákazník rád, případně co si plánuje dát k jídlu a podle toho následně volit. Pokud odpoví, že tam má veltlínské zelené či ryzlink rýnský, pak by měla následovat doprovodná otázka – zákazník by se měl zeptat z jakého regionu či od jakého vinaře? Je to ošklivé, ale tím je většinou nachytáte a následuje odpověď: „Nezlobte se, teď nevím, půjdu se podívat.” V tu chvíli je jasné, že to nebude ono, a vy si klidně raději řekněte o třetinku piva.

To bychom skončili na pivu poměrně často. Zkusme tedy teď tu variantu, že si zákazník vybírá víno sám. Zvolil si pokrm a na výběr je deset vín. Dá se říci, že bude správnou volbou jen jedno či dvě z nich?

Každý z nás máme trochu jinou chuť. Krásně se to rozpozná, když dáte před sebe pět vín a máte určit, které komu chutná nejvíc. Bez jídla. Každé z těch vín dost pravděpodobně získá aspoň hlas. Dá se říci, že nějaké víno bude vyhovovat většině lidí. Pak se ale zbytek rozdělí podle toho, co kdo preferuje. Někdo bude hledat výraznější kyselinku, někdo víc zbytkového cukru a jiný to či ono. Takže si můžeme myslet, že třeba dvě z těch 10 jsou nejvhodnější pro většinu lidí, ale vždy se najdou tací, kterým bude chutnat zrovna nějaká trochu jiná kombinace.

Když si vy sám vybíráte české víno ke své večeři doma, musíme jít nutně do nějakých vyšších cenových hladin?

Mnoho z nás má v sobě často zakódováno, že čím dražší víno, tím lepší. Jenže ono to tak někdy nemusí vůbec být a tím se teď vracíme zpět do první části našeho rozhovoru, kdy jsem říkal, že každý člověk má jinou chuť. Já vám tu můžu dát nejdražší víno na světě, říkat vám o něm, že je to nejlepší víno na světě, a když vám nebude chutnat, tak je něco špatně. Jenže to není špatně ve vás – jednoduše prostě nesedí kombinace vás s tím vínem.

Teď pro změnu zpět k tomu, nač jsem se ptal já – jaká česká vína a v jaké cenové hladině si pořizujete vy sám?

Troufnu si říci, že i do 100 korun jsme schopni sehnat poměrně dobrá vína z českých a moravských vinic. Pokud bychom se bavili o vínech červených, tak tam bude ta hranice o něco vyšší, protože jsme severnější oblast. Tam bychom se bavili o ceně do 150 korun, což je podle mě taková ta akceptovatelná hranice.

Buďte klidně konkrétní...

Budeme-li se bavit o kvalitě za rozumný peníz, mohu s klidným srdcem doporučit naše vína vinařství Mikulov Sommelier Club, která jsou takto cenově nastavená. Samozřejmě je otázka, kde má který člověk tu svou cenovou hranici, a podle toho se pak může pohybovat napříč různými značkami, vinařstvími a objevovat nejrůznější nové chutě. V tom je ta krása.

Traduje se, že někteří muži objednávají druhé nejlevnější víno z lístku, aby nevypadali před svou ženskou společností jako škrti...

Jej, o tom jsem ještě neslyšel. Něčemu takovému jsem se naštěstí vyhnul tím, že jsem pronikl do tajů vína poměrně brzy a mám spíš problém vybrat si víno tak, aby mi vůbec chutnalo. Nejen partnerce, ale spíš hlavně mně samotnému. Ale položme si ruku na srdce, pokud to bude nějaká významná večeře, podřídím vše tomu, aby byla spokojená ona, protože mi půjde primárně o její spokojenost. Tím přijde následně i spokojenost muže. Nebál bych se zastoupit roli toho sommeliera, kterým by měl být číšník. Zeptat se oné ženy, co preferuje, a podle toho se následně pokusit víno vybrat.

Měl by tedy muž při večeři podřídit výběr vína výhradně chutím ženy, se kterou večer tráví? Třeba přetrpět nějaké sladší víno, ač on běžně pije pouze vína suchá?

Tak teď nevím, jestli mám odpovědět po pravdě, vážně anebo společensky přijatelně. Záleží na tom, co od té dotyčné dámy chceme...