Před čtyřmi lety Český národní symfonický orchestr (ČNSO) nadchl Jamesem Bondem, následovala hollywoodská noc, loni vzdal hold režiséru Miloši Formanovi a letos to bude Beatles Night.

„Karlovarský festival je určitě naše srdeční záležitost,“ říká k tomu trumpetista, zakladatel, a ředitel ČNSO Jan Hasenöhrl. Dodává, že loni se mu poprvé poštěstilo po zahajovacím koncertu na festivalu zůstat a prožít si ho. „Byl to pro mě obrovský zážitek, ta atmosféra je neopakovatelná. Kapela jela domů, protože kde by se tam sehnalo ubytování pro osmdesát muzikantů, když se v době festivalu bojuje o každou postel?“ směje se.

Váš orchestr je spojován s takovými jmény, jako jsou Sting, George Michael, Andrea Bocelli, Ennio Morricone… Jak jste se k nim dostali?

To byla souhra náhod. V roce 2001 jsme zaskočili za Londýnskou filharmonii v Mnichově na koncertě s Andreou Bocellim. Tam si nás všimla agentura, která koncerty pořádá, a přizvala nás k dalším koncertům s ním. Nakonec jich bylo asi 300 za 18 let. A dalším byl Sting, což byl pro mě životní zážitek.

Je to váš oblíbenec?

Je. Vidět ho a zahrát si s ním, to vás posune někam jinam. Jeho profesionalita je obrovská a zároveň skromnost a lidskost. Jen málo lidí mě takhle oslovilo.
Přišli jsme na generálku, začali se rozehrávat a v rohu tam dělal provaz v teplákách takový šmudla, kterého si nikdo nevšímal. Najednou se zvedl, stoupl si před nás a tu generálku dal naplno od začátku do konce, hodinu a půl před koncertem!

Kdo následoval po něm?

Pak to šlo vlastně ráz na ráz. George Michael, Véronique Sanson. K tomu jsme spolupracovali s italskou agenturou, pro kterou jsme točili hudbu k seriálům. Například Kobra 11, Komisař Rex, Komisař Montalbano, a pak přišla taková odměna, že nám zvukař přihrál první televizní film Ennia Morriconeho Jako delfín. Zalíbili jsme se mu, a tím začala naše devítiletá spolupráce, která končila Oscarem.

Jan Hasenöhrl

Jan Hasenöhrl

FOTO: archiv ČNSO

Nemáte pocit, že jste dosáhli vrcholu? Kam ještě můžete jít dál?

Bojím se, že jsme dosáhli vrcholu! (směje se) Ono těch třicet let nebylo vždy snadných, to není brek, jen konstatování s tím, že síly nejsou nevyčerpatelné. Věřím, že nás ještě něco překvapí, ale i kdyby ne, tak za mě jsem spokojený.

Začínal jste ve Filmovém symfonickém orchestru, pak jste hrál v orchestru Národního divadla, pokračoval jste např. v Pražském komorním orchestru (PKO), uznávaných tělesech. Bylo hodně těžké začínat s ČNSO?

Upřímně, patnáct let jsem měl dojem, že jsem si vzal velké sousto. Vznikli jsme v roce 1993 a do roku 2002 to byl naprostý zápas. Jenom sehnat peníze na sezonu… A zodpovědnost. Vždyť jsem si na sebe nabalil minimálně pět důvěřivých a oddaných rodin. Měl jsem nabídku jít učit do Nového Mexika na univerzitu, tu myšlenku jsem ale opustil právě z tohoto důvodu. Nedělám ze sebe žádného lidumila nebo dobráka, takhle to bylo skutečně. Teď jsem rád, že jsem zůstal tady. Já bych to nedal. Měl jsem tady zázemí, mámu, která byla překladatelka, asi bych to nevydržel.

Od začátku jste měl myšlenku, že budete jiným orchestrem, nebo jste chtěl hrát jen klasický repertoár vážné hudby?

Upřímně řečeno jsem chtěl hrát klasický repertoár vážné hudby a chtěl jsem hrát, co chci, ale hlavně, s kým chci. Když děláte někam konkurz a víte, že tam budete dalších 45 let, tak skutečně není stimul, abyste držela váš umělecký level stále na stejné úrovni. Pokud nejste extrémně zodpovědný člověk. To síto, které u nás dodnes funguje, dělá náš orchestr zajímavým a výjimečným.

Vybrat osmdesát lidí tak, aby si sedli, muselo být hodně těžké…

Takový systém pyramidy. Máte pět kamarádů, kterým věříte, a ti přivedou zase dalších pět kamarádů, za které ručí. Donedávna to fungovalo. Dneska už je to zase jinak, protože ceny se posouvají strašně dolů. Orchestry z Arménie, Ukrajiny, Rumunska, Ruska mají plno muzikantů a všichni jsou levnější a nesmírně dobří. Proto se snažíme vítězit ve formě. Tím, že jsme ukáznění a přijede s námi lehká noblesa, ne cirkus.

ČNSO nahrával hudbu k Tarantinovu westernu „Osm hrozných,“ kterou složil Morricone.

ČNSO nahrával hudbu k Tarantinovu westernu „Osm hrozných,“ kterou složil Morricone.

FOTO: archiv ČNSO

Začal jste hrát na trumpetu v osmi letech. Pořád vás to baví?

Jo, to určitě. Začínal jsem hrát na piano, to mě strašně nebavilo. Ale byl jsem nějakým způsobem muzikální a můj strejda, trumpetista, v době, když mi bylo osm let, začínal hrát v Národním divadle. Večer před představením chodil k mé mámě na kafe. Na stoličku si postavil pouzdro s trumpetou a já ho hned otevíral. Jednou říkal, že už začínám mít názor, a vzal mě do lidušky. A ve třinácti už jsem byl v přípravce na konzervatoř.

Máte i vy své studenty?

Snažím se trošku pomáhat dvěma mladým klukům, Jirkovi Houdkovi a Marku Vajovi, to jsou takové hvězdičky. Podle mě by se mohli prosadit v mezinárodním měřítku. Tak jsme jim udělali CD s francouzskou muzikou. A jeden koncert na to CD s nimi natočila legenda Guy Touvron, velice šarmantní pán.

Kontakty do světa hudby jsou k nezaplacení.

Ty kontakty, jak přicházely během let, jsou absolutně klíčové. Když mi bylo 25 let, jezdili jsme s PKO po celé Evropě karosou. Jednou jsme přijeli, vystupovali jsme z karosy, úplně vyřízení a tam najednou přijelo porsche a v něm Heinrich Schiff, legendární cellista. Vyndal si cello a já si říkal, tak takhle to má být? Tam se musí dojít, ale jak? Maloval jsem si pavoučka a pomalu jsem se k tomu dostával. Dostal jsem se k pánovi, ten se jmenoval Stanley Lebowski. Dirigent z Broadwaye a já se mu zalíbil. Oba jsme si padli do oka. Říkal mi, musíš za mnou přijet, já tě vystartuju. Všechno bylo připravené, já byl připravený emigrovat a on umřel…

Přesto, došel jste svého snu a porsche jste si koupil?

Došel, měl jsem ho rok, než jsem pochopil, že ho nepotřebuju. Před třemi měsíci jsem ho prodal.

Proč?

Je to hezké, pak ale zjistíte, že už je pozdě, bolí vás z toho záda a musíte se k tomu nějak postavit.

Co budete dělat po festivalu?

Uklidíme, vyplatíme a do začátku září máme volno. To jsme se naučili. Protože ten rok je opravdu hodně náročný.