Článek
V Karlových Varech uvedla společně se scenáristou Denisem O’Harem a s režisérem a zároveň svým manželem Stephenem Moyerem film Sklenka na rozloučenou a společně také poskytli Právu rozhovor.
Je film inspirován skutečností?
O’Hare: Ano, je to natočeno podle skutečné události z roku 2000, kdy zemřela moje sestra a celá rodina se sešla, aby se pokusila znovu zrekonstruovat její život. Když jsem z toho setkání přijel, napsal jsem přátelům velmi dlouhý e-mail, abych si zapamatoval a vybavil, o čem celé to setkání bylo. A to pak byl základ scénáře.
„Cítila jsem velkou odpovědnost, bylo to ze začátku těžké,“ řekla Paquinová o natáčení Sklenky na rozloučenou.
Bylo pro vás psaní scénáře i terapií, jak se vyrovnat s rodinnou tragédií?
O’Hare: Naprosto! Když jsem o tom původně psal, vůbec jsem nepředpokládal, že by z toho vznikl film, takže jsem psal otevřeně, nic jsem neskrýval. Když jsme pak začali uvažovat o filmu, ptal jsem se dokonce sám sebe, jestli to je vůbec dobrý nápad, jestli se někoho nedotknu, někoho nezraním. Je to vlastně pocta mé sestře a rodinná kronika zároveň.
Jaké bylo pro herečku a režiséra pracovat s takto citlivou látkou?
Paquinová: Cítila jsem velkou odpovědnost, bylo to ze začátku těžké. Když jste potom na place, děláte prostě svou práci a nechcete se nechat ovlivnit psychologickou stránkou vnější skutečnosti. Ale samozřejmě jsem určitý tlak cítila, to si jistě umíte představit.
Moyer: Pro mě jako režiséra bylo důležité vyjádřit dramatický obsah, ale také jsem se na to zkoušel podívat z objektivního hlediska, abych zachoval úctu k našemu přátelství s Denisem a ke zkušenosti, kterou prošel. Na place ale tu reálnou situaci opravdu neprožíváte, tam jste uprostřed kreativní práce. Nicméně to byla ohromná emoční katarze jako vždy, když prožíváme znovu něco, co se stalo.
Delegace na karlovarském festivalu uvedla film Sklenka na rozloučenou.
Viděla film celá rodina?
O’Hare: Viděly ho mé dvě sestry, bratr, synovci a neteře a každý na to reagoval trochu jinak. Jedna sestra velmi plakala, bratr do mě pořád strkal a měl různé komentáře, neteře byly velmi dojaté, protože tu rodinnou historii úplně dopodrobna neznaly.
Vy jste se, Anno, proslavila už jako dítě filmem Piano. Jaké to bylo, přijít tehdy do prostředí filmu a jeho celebrit?
Paquinová: Bylo mi devět, když jsme točili. V jedenácti jsem dostala Oscara a byla to výborná zkušenost. Předtím jsem neměla hraní v plánu, to má sestra se chystala na casting. Já se učila s ní. A nakonec vzali mě. Na tři měsíce se to pro mě stalo realitou a velmi jsem si ji užívala.
Pak už jste nechtěla být nikým jiným než herečkou?
Paquinová: Vždyť mi bylo deset, neměla jsem žádné plány, chtěla jsem být dítětem, dospívající dívkou...
Dnes hrajete v nízkorozpočtových filmech i v těch velkých, jako byl X-Men. Jaký je to rozdíl a jaký je váš herecký sen?
Paquinová: Žádný konkrétní sen nemám, zatím jsem pracovala vždycky s báječnými režiséry a chtěla bych, aby to tak bylo dál. Můj jediný sen je dostávat zajímavé role a pracovat se zajímavými lidmi.
A pokud jde o srovnání malých a velkých filmů, všechno má své.
Když pracujete na malém filmu, nemáte dost času ani peněz, nemáte ty správné technické hračky. Ale je to zajímavé tím, že musíte pracovat o to intenzivněji a to kreativní prostředí je inspirativnější, každý musí svým dílem přispět. U velkých filmů máte dost času, můžete se vracet, přetáčet scény, ale hrozí, že se stanete tak trochu příliš spokojení sami se sebou.
Mnoho australských a novozélandských herců a hereček se stává mezinárodními hvězdami. V čem je vaše kouzlo?
Paquinová: Možná je to tím, že člověk si musí nejdřív vybudovat kariéru ve vlastní zemi, tam být nejlepší a teprve potom se může prosadit na zahraničním trhu. Když přijedete do Los Angeles nebo New Yorku jako nová neokoukaná tvář, ale přitom zkušený člověk, který už jednu kariéru vybudoval, je to výhoda. Já ale měla cestu do světa snazší než ostatní, tu frontu a celý proces jsem přeskočila, protože jsem se proslavila jako dítě. Což je vlastně vůči ostatním trochu nespravedlivé, dostala jsem tu příležitost dřív.