Zuzana Kronerová: Teď je období svobody, je to na nás

Vůbec jsem se tím nezabývala, protože i když byl můj otec tehdy už dost populární a slavný, tak oba dva moji rodiče (herci Jozef Kroner a Terezie Kronerová - pozn. red.) byli normální a skromní lidé. A velmi dobří rodiče. Takže jsem nepociťovala žádné problémy. Jestli si třeba někdo myslel, že jsem se na herectví dostala z protekce, tak to je jeho problém, ne můj. (Směje se).

Vůbec ne, dokonce mě odrazovali. Já jsem jako dítě vášnivě ráda poslouchala rozhlas, nejen pohádky, ale i hry pro mládež. Ty hry byly skvělé, dramatizace Verneho románů, velmi dramatické a krásné příběhy. No a na základě toho jsem jako dítě před rodiči vyslovila touhu být členkou rozhlasové dramatické družiny. Rodiče zbystřili a začali mi vyprávět horory, třeba že tam režiséři děti bijí, když něco pokazí, nebo že jim nedávají jíst a pít, že je tam drží celé noci, čímž mě chtěli odradit od herecké dráhy. Takže do dramatické rozhlasové družiny jsem se nedostala.

Nic. Ta touha ve mně ale dřímala. Pak přišla maturita a já jsem se přihlásila na studium jazyků, latiny a angličtiny, ale i na divadelní dramaturgii. A tam jsem poslala do prvního kola nějaké povídky, ale než došlo k druhému kolu dramaturgie, šla jsem se zeptat na Vysokou školu múzických umění paní tajemnice, že sice nejsem přihlášená na herectví, ale že kdybych to chtěla zkusit, tak jestli bych mohla. A ona: „Tak já vás tam dopíšu.“

Takže jsem šla na přijímačky a brala jsem to čistě sportovně. První a druhé kolo se na mě komise dívala velmi přísně a v jejich pohledu jsem četla: „Myslíš si, že když jsi dítě herců, tak že se sem dostaneš?“ Ale v třetím kole při dialogu s kolegou už jsem v komisi zaslechla smích, asi jsem přece jen zabodovala, takže mě vzali. Rodiče byli v šoku.

Když jsem jim řekla, že jsem přijatá, tvářili se tak divně a řekli mi, ať jim něco předvedu. Tak jsem se uklonila, nadechla jsem se - a začala se smát a brečet zároveň. A utekla jsem z pokoje. Pak jsem je ale už zvala na různé premiéry, ale oni mě tak kritizovali, že jsem je zvát přestala.

Samozřejmě. Když jsem pak ke konci studia začala účinkovat i v televizi a postupně i ve filmech, vždycky měli nějaké připomínky. Ale já jsem k otci a mamince také měla vždy nějaké připomínky. Takže my jsme se kritizovali vzájemně. A myslím si, že je to do života velmi užitečné.

Takto přesně ne, ale mám stále na paměti, že čím dál víc se mi hodí jejich dobré rady, které neudělovali tak, že by mě mentorovali, spíš jsme měli rozhovory, hlavně s otcem, kdy do noci vyprávěl o životě, o kumštu, o herectví. A myslím si, že by byl i skvělý pedagog. Dodnes slýchám zážitky kolegů, že když pracovali s otcem, tak je vždycky podporoval, a když žádali o radu, vždy jim dobře poradil.

Že je třeba být pokorný vůči umění, vůči kumštu, a ještě výborná rada od otce byla, že diváci nejsou nikdy vinni, když se něco nepovede. To je velmi užitečná rada.

Já jsem dokonce byla dva týdny na natáčení také účastná, v městečku Sabinov na východním Slovensku, a měla jsem z toho obrovský zážitek. Mohla jsem vidět jednak celé městečko oděné do 40. let, a pak vidět při práci pány Jána Kadára a Elmara Klose.

Ján Kadár vždycky pracoval s herci a byl velmi temperamentní a pak Klos stál za ním a našeptával mu. Nesmím zapomenout na špičkového kameramana pana Vladimíra Novotného, říkali mu Mulínek, pamatuji si na Juraje Herze, který fantasticky režíroval druhý plán, věnoval se komparzu a vedlejším postavám, takže i to byl zážitek. A celkově atmosféra byla neuvěřitelná.

Z obnovené premiéry na karlovarském festivalu jsem byla velmi dojatá a musím i touto cestou ještě jednou poděkovat tvůrcům a kameramanům - panu Šlapetovi, Šimůnkovi a Špeldovi, kteří film restaurovali. A největší zásluhu má pan Elmar Klos ml.

Dal si ušít drahé obleky a přijel na ruzyňské letiště a myslel si, že do Hollywoodu na přebírání cen odletí. Ale nějaký soudruh z československého Filmexportu mu řekl, že neletí, protože už v Americe byl. Otec si užil newyorskou premiéru. Když se pak delegace, to byla paní Kamińska (Ida Kamińska hrála Rozálii Lautmanovou - pozn. red.) a režiséři Kadár a Klos, vracela z předávání Oscarů, vítal ji na letišti.

Samozřejmě mu to bylo líto, ale byl realista a věděl, že by ho nepustili. A právě emigrovat nechtěl, protože si uvědomoval, že je jako slovenský herec závislý na jazyku. V herectví je to těžké, lepší to má operní pěvec, který může pracovat kdekoli v zahraničí. I když otec byl velmi šikovný na jazyky a komunikativní, tak byl příliš srostlý se svou vlastí.

Jako šestnáctiletá, když do Československa přišla vojska Varšavské smlouvy, tak jsem to zvažovala. Měla jsem možnost odejít do Anglie jako au pair a potom tam studovat. Ale řekla jsem si: „Neodejdu, protože jsem zvědavá, jak to tu dopadne.“

Taky ne. A od 89. roku je svoboda pohybu a je to už jen otázka financí. Ale mohla bych žít kdekoli. I když jsem výsostně slovenská herečka a občas česky hovořící, nebránila bych se nabídce ze zahraničí. Hrála jsem například, mimo jiné, ve filmu Juraje Herze Habermannův mlýn, kde jsem polovinu textu měla v němčině, takže bych se toho nebála. Taky jsem šikovná na jazyky. Teď je období svobody, je to na nás. Člověk je doma tam, kde se cítí dobře.

No, v jedné skříni, celkem na dně, protože je dost těžký, tak aby se nepoškodil. (Směje se). Ale kopie této kopie je v rodném domku mého otce, v dědince Staškov, tam rodáci mého otce považovali za povinnost a čest, že spolu s obcí Staškov zrekonstruovali domek, ve kterém v jistém období moji prarodiče i s osmi dětmi žili. Celkem bylo dětí 12, dospělosti se dožilo 8.

Je tam nádherně zrekonstruovaný památeční pokoj, chodí tam příznivci otce ze všech koutů nejen Slovenska, ale i Česka, takže z toho mám velkou radost. Interiér i okolí domku navrhl vynikající divadelní a filmový architekt a scénograf Jozef Ciller, který to udělal velmi citlivě. Takže tam jsou i jiná ocenění a právě i tato kopie kopie.

Určitě, protože to je masové médium a dostane se k obrovskému množství diváků. Když nepřijdou diváci do kina, tak mají možnost filmy vidět v televizi. Myslím si, že film má obrovskou sílu. Ať už hraný film, nebo dokument. Já doufám, že tento film (Obchod na korze - pozn. red.) se dostane aspoň do klubů na Slovensku a čas od času ho odvysílají v televizi.

Tento jev podpory Kotlebovy strany je velmi smutný, ale myslím, že většina Slováků napříč generacemi cítí toho ohrožení, takže já doufám, že i když tito extrémisté mají celkem velkou podporu, tak že budeme volit rozumně.

Zásadní pro mě je film Norimberský proces. Pak mám zamilovaných několik starých klasických filmů, například i Hitchcock patří mezi mé oblíbené režiséry, jeho Psycho je prostě skvost. A například mým evropským zamilovaným filmem je Rocco a jeho bratři Luchina Viscontiho. Z našich českých, respektive československých filmů jsou to kromě Obchodu na korze také Ostře sledované vlaky a také miluji časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové.

A režiséři, se kterým ráda pracuji, jsou Bohdan Sláma, Alice Nellis, Jan Hřebejk a mimořádně ráda jsem pracovala s Jurajem Herzem. Doufám, že ještě budu.

Slávek Horák (Kronerová s Horákem točila úspěšný film Domácí péče - pozn. red.), to je zlatíčko, je skvělý a kromě toho, že je to talentovaný scenárista a režisér a miláček a výborně se s ním pracuje, tak je to i zlatý člověk. A držím mu palce, aby zase něco pěkného napsal a zrežíroval. A nemusím tam hrát. (Směje se).

A pozor: speciální ctí až národním svátkem, jak to říkával můj otec, pro mě byla spolupráce s Janem Švankmajerem (spolupracovali na filmu Přežít svůj život - pozn. red.). To byl mimořádný zážitek. A říkala jsem si, že bych tam ani nemusela hrát, ale stačilo by mi být při tom a vařila bych panu režisérovi kávu. A úžasná byla spolupráce i s jeho producentem Jaromírem Kalistou. To jsou dva pánové, před kterými smekám.

No, teď žádnou nabídku nemám. Tedy měla jsem, ale bohužel jsem z časových důvodů nemohla. Tak uvidím, co bude dál. Příští sezónu se zaměřím spíš na divadlo. Kromě mého mateřského divadla Astorka, kde budu zkoušet s režijním tandemem SKUTR, mě oslovilo i bratislavské divadlo GUnaGU, dokonce mám i nabídku z Prahy. Velmi se na to těším.

No samozřejmě, že jsem se bála, a jedna milá kolegyně, se kterou se kamarádím a která má takové kritické oko, mi řekla: „Pozor, Zuzo, ty jsi prvních pět minut byla taková Ida Kamińska.“ Poděkovala jsem, že mě na to upozornila, ona se člověku dostane pod kůži, protože to byla taková rozkošná stará paní. Ale myslím si, že jsem nakonec byla originál.

No ale ještě předtím byla inscenace v Astorce, už mnoho let zpátky, a tam jsem hrála Evelínu Brtkovou, takže s Obchodem na korze jsem se na jevišti setkala už dvakrát.