Hlavní obsah

Dobré české filmy přicházejí v poryvech, říká umělecký šéf MFF KV Karel Och

Novinky, Zbyněk Vlasák

Proč bude o Křišťálový glóbus na MFF Karlovy Vary soutěžit zrovna Miroslav Krobot a Andrea Sedláčková? Je počet českých filmů v programu znamením, že se v tuzemské kinematografii blýská na lepší časy? A ubývá obecně v programu „autistických filmů“? Na to vše jsme se zeptali uměleckého ředitele karlovarského festivalu Karla Ocha.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Umělecký ředitel MFF KV Karel Och

Článek

Hlavní soutěž karlovarského festivalu nikdy nemá předem dané téma. Vylouplo se ale z finálního výběru nějaké samo?

Ani ne tak téma, spíše tendence. Na hlavní soutěži je znát, že si dlouhodobě a cíleně budujeme vztahy s předními evropskými producenty, kteří k nám během let, kdy do Varů jezdí bez filmu nebo s filmy staršími, získávají důvěru a pak se nebojí u nás uvést nový snímek režisérů, kteří předtím slavili úspěchy v Cannes nebo na Berlinale.

A pak má hlavní soutěž letos ještě jedno specifikum. Více se v něm objevují filmy z bývalého východního bloku, tedy z oblasti, na kterou se i v jiných sekcích dlouhodobě zaměřujeme. Letos jsou kromě Česka zastoupeny země jako Kazachstán, Gruzie, Lotyšsko nebo Rusko.

Česko má v hlavní soutěži dva reprezentanty.

Ve světové premiéře uvedeme režijní debut Miroslava Krobota Díra u Hanušovic. Příběh se odehrává na malé severomoravské vesnici. Postavy jsou v něm zásadně svázány s realitou toho místa, která je samozřejmě úplně odlišná od té, kterou žijeme my tady v Praze. Film je vyprávěn lakonicky, v tlumených tónech a se specifickým humorem, který je, myslím, z diváckého hlediska zajímavý. Sami tvůrci přiznávají inspiraci Kaurismäkim, bratry Coenovými, ale taky bratry Mrštíkovými nebo českým meziválečným dramatem. Ve filmu hrají herci Dejvického divadla, se kterými Miroslav Krobot už dlouho spolupracuje, a jejich sehranost je na výsledku hodně znát.

Foto: Bontonfilm

Miroslav Krobot jako obávaný trenér

Druhým českým filmem v hlavní soutěži je dopingové drama ze sportovního prostředí Fair Play režisérky Andrey Sedláčkové. Vybrali jsme ho mimo jiné díky tématu, ale zároveň jde i o velice přesný portrét československých osmdesátých let, který má myslím potenciál zaujmout zahraniční publikum.

Nebylo pro vás při výběru snímku Fair Play nevýhodou, že už prošel českými kiny?

Samozřejmě to do jisté míry problém je. Snažili jsme se, aby mělo Fair Play v Karlových Varech světovou premiéru, ale kvůli určitým smluvním závazkům producentů vůči partnerům to nešlo. Je to sice proti tendenci posledních let, ale o tom snímku jsme natolik přesvědčeni, že do hlavní soutěže patří, že jsme ho i tak vzali.

V programu karlovarského festivalu je letos českých filmů nezvykle mnoho, nejen v hlavní soutěži, ale i v sekcích Na východ od Západu, Fórum nezávislých, Dokumenty nebo mezi mimosoutěžními premiérami. Je to náhoda?

Já doufám, že ne. Ale nedokážu to odhadnout. Mám zkušenost, že dobré české filmy přicházejí v takových poryvech, stává se, že nemáme v hlavní soutěži žádný, letos dva. Nedokážu předpovědět, jestli se blýská na lepší časy.

Které filmy z hlavní soutěže by ještě stálo za to zdůraznit? Třeba z formálního hlediska.

Poprvé se v ní objeví animovaný film. Jde o lotyšsko-americký snímek Šutry v kapsách režisérky Signe Baumaneové. Její film prolíná malé i velké dějiny, historii Lotyšska zejména v první polovině dvacátého století i příběh autorčiných předků, zejména žen, které se snažily vyrovnat s rodinnou psychickou chorobou.

Myslíte, že to, že jde o animovaný film, bude pro porotu spíše výhoda, nebo nevýhoda?

Pro mě je animovaný snímek zajímavý tehdy, když mě po pár minutách příběh pohltí natolik, že přestanu vnímat, že jde o animaci. U poroty nevím, může to být výhoda i nevýhoda. Jako programové oddělení jsme nicméně Šutry v kapsách do hlavní soutěže vzali spontánně, šlo o jednohlasné rozhodnutí, film si nás hned získal.

Mluvili jsme o snímcích, jež natočili už na festivalech známí režiséři. Které byste zmínil?

Třeba film Kukuřičný ostrov gruzínského filmaře George Ovashviliho, jehož debut Druhý břeh byl k vidění na osmdesáti festivalech a získal přes padesát ocenění. Kukuřičný ostrov se odehrává na řece Inguri, která tvoří hranici mezi Gruzií a Abcházií. Stárnoucí muž na opuštěném ostrově uprostřed této řeky zaseje kukuřici, drama ovšem nastává v okamžiku střetu nejen s pohraniční policií, ale i se samotnou přírodou. Film je především úchvatný vizuálně, zvlášť, myslím, vynikne při promítání v karlovarském Velkém sále na velkém plátně.

Foto: 4press

Hlavní hrdinkou je atletka dospívající za normalizace.

Podobně bych mohl mluvit o belgickém filmaři Davidu Lambertovi, jehož předchozí snímek Za zdmi byl promítán v canneském týdnu kritiky. My ve světové premiéře uvedeme jeho snímek Jsem tvůj. Citlivý příběh s melodramatickými prvky o argentinském floutkovi, který se nabízí jako homosexuální společník přes internet a jehož si domů přiveze obtloustlý belgický pekař.

Určitě bude české diváky zajímat Volný pád, nový film Györgyho Pálfiho, kterého řada z nich zná už díky snímku Taxidermia. Jde znovu o velice provokativní, podvratný, ale promyšlený filmový komentář obsahující nezanedbatelnou dávku cynismu.

Máte pocit, že se karlovarská hlavní soutěž v čase mění? Že jde třeba víc naproti divákům – v tom pozitivním slova smyslu?

Letos se nám možná podařilo najít víc snímků, které kromě toho, že se vydávají neprošlapanými cestami filmového vyjadřování a jdou v tomto směru proti konvencím, zároveň nezapomínají na diváka a nějak s ním komunikují, jakkoliv může být ta interakce divákovi třeba i nepříjemná. Já mám rád filmy, které mají charisma a zároveň nevytvářejí mezi autorem a diváky bariéru, nejsou „autistické“.

Osobně mám dojem, že těch „autistických“ v hlavní soutěži rok od roku ubývá.

Je to možné. Třeba je to i tím, jak v programovém oddělení postupně všichni stárneme, náš vkus se taky někam posouvá.

Sekce Na východ od Západu má stejně jako loni tzv. zahajovací film. Proč jste vybrali zrovna maďarský snímek Virág Zomboráczové Další život mého otce?

Zahajovací film by v sobě měl obsahovat jistý prvek zábavnosti, měl by nalákat na sekci, v rámci níž pak můžeme výběrem ostatních filmů trochu více experimentovat. Další život mého otce je debut mladé velmi talentované filmařky, která vypráví s lehkostí, ale neobvyklou zralostí o mladíkovi, který trpí pod autoritativním otcem. Ten záhy po začátku zemře a dál se hrdinovi zjevuje jako duch, jenž nemluví, ale svou přítomností umožňuje mladíkovi přejít od zmatené adolescence k dospělosti.

I v této sekci máme českého zástupce.

Ano, je to další film, který můžete znát z českých kin – Rozkoš režisérky Jitky Rudolfové. Ten se odlišuje od zbytku tuzemské produkce především tím, jak vypadá, a to myslím v dobrém slova smyslu. Zároveň rozvíjí ambici velmi talentované tvůrkyně s výrazným intelektem a posouvá ji zase někam dál.

Foto: archív ČT

V novém českém filmu Rozkoš Hraje Milenu, která se ocitla mezi třemi muži. Jedním z nich je Jan Budař.

Zahajovací film má letos poprvé také sekce Fórum nezávislých.

Zvolili jsme neobvyklý projekt natočený v česko-barmské koprodukci, jmenuje se Mnich. Jde vlastně o první nezávislý celovečerní film z Barmy za posledních padesát let. Vznikl díky aktivitě pražské FAMU, která spolu s českým ministerstvem zahraničí spustila program pro barmské filmaře, z něhož ti nejlepší mohli studovat v Praze. Režisér Mnicha The Maw Naing Aung je jedním z nich.

I mezi nezávislými filmy máme českého zástupce. Tím je absolventský snímek Tomáše Pavlíčka Parádně pokecal. Vyniká sympatickou mladou energií, tvůrce má evidentně nakoukáno a tuto svou zkušenost dokáže zúročit. Skvěle zde hraje Václav Vydra a možná se tím jako herec trochu rehabilituje.

Česká stopa je i mezi dokumenty.

Uvedeme nový film respektované dokumentaristky Jany Ševčíkové, který nazvala Opři žebřík o nebe. Jde o portrét Mariana Kuffy, což je velice alternativně se chovající slovenský kněz, který se stará o bývalé alkoholiky a propuštěné vězně. Paní Ševčíková ho natáčela čtyři roky a do filmu vložila i své silné vizuální vidění. Druhý český dokument je od Martina Duška a jmenuje se K oblakům vzhlížíme. Je to netypický, velmi sugestivní portrét komunity milovníků aut kolem tuningu.

Vy vybíráte trochu jiné dokumenty, než jaké vídáváme na dalších tuzemských festivalech. Co je pro vás nejdůležitějším klíčem?

Vždycky jsme se snažili najít takové snímky, které obstojí v obou slovech spojení „dokumentární film“. Často jsou nám nabízeny dokumenty se silnými tématy, které ale rezignují na filmovou stránku. My jsme někdy naopak dávali schválně přednost těm, které se nebrání třeba inscenaci nebo jiným dokumentárními puristy pohrdaným formálním postupům. Nakonec se to ustálilo na vizi, že obsah a forma jsou si rovny. Máme tak letos mezi dokumenty film složený výhradně z archívních záběrů, reportáž z prostředí ruské opozice nebo dokumentární western o současných kovbojích.

Průlet programem karlovarského festivalu zakončeme dvěma zvláštními mimosoutěžními uvedeními.

V Karlových Varech budou mimo soutěž uvedeny světové premiéry dvou českých snímků. Prvním z nich je inteligentní letní komedie Zejtra napořád Rudolfa Havlíka – blogera, spisovatele, fotografa. Slibujeme si od ní, že bude mít podobný efekt na diváky jako loni Revival. Já ji vnímám jako pokus svérázného tvůrce se divácky přitažlivou formou dotknout existenciálních otázek, což je u nás poměrně neobvyklá kombinace. Zároveň by mohl zaujmout hereckým výkonem Pavla Batěka.

A druhým uvedením bude světová premiéra dokumentu Olgy Sommerové Magický hlas rebelky o Martě Kubišové za osobní účasti obou výrazných českých ženských osobností.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám