Článek
Debata má totiž svá pravidla. Ta ústní má mnoho formálních podob. A pár z těchto formátů je dokonce soutěžních: v České republice se dobře daří třeba té „popperovské“, pojmenované po Karlu Popperovi. Jiné jsou součástí standardních procesů, používají se v americkém nebo britském parlamentu. Odtud debata typu „parli“, případně „oxfordská“. Mimochodem, mistry v „popperovce“ jsou čeští středoškoláci, kteří úspěšně bojují i proti jejím vynálezcům. V angličtině.
Princip typické „popperovky“ můžeme shrnout do několika pravidel: jako mluvčí máte za úkol obhájit (nebo vyvrátit) vybrané tvrzení. Třeba prosadit právo každého dítěte na vlastního psa. Vy i oponent se musíte shodnout na společném rámci rozhovoru (tzv.
kritériu) – to znamená, že oba chcete někam dojít, aniž byste se upřeli do bezvědomí. Pak si definujete pojmy. Kdo je dítě? Jak velkého psa máme na mysli? Co míníme „každým“ dítětem? Mají mít trojčata tři psy, nebo v rodině stačí jeden?
Pak se prezentují argumenty. Každý argument musí stát na několika ověřitelných příkladech. Musí přežít palbu „křížových otázek“, která prověří, jestli víte, co říkáte. Rozhodce pak posuzuje, nakolik jste obstáli argumentačně, prezentačně, a hlavně s ohledem na zvolený cíl. Za osobní útok na protistranu přicházíte o body.
Vypadá to složitě, ale je to funkční. A v Čechách se to – s čestnými středoškolskými a vysokoškolskými výjimkami – nepěstuje. A tak nám své postřehy každý den nabízejí lidé, kteří dávají svým terčům sarkastické přezdívky. Nenabízejí řešení. Nemají argumenty. Informační hodnota jejich tvrzení je nula. Dokážou jen spálit hodně kyslíku.