Hlavní obsah

Za literaturu snobštější! Eva Klíčová nad knihou Intelektuálové a masy

Právo, Eva Klíčová, SALON

Jak T. S. Eliot, Aldous Huxley, G. B. Shaw, Virginia Woolfová, H. G. Wells, Graham Greene nebo D. H. Lawrence čelili jednomu z nejnápadnějších rysů moderního světa, jakým byl nárůst městské populace a dojem „přelidnění“? Jak dodnes uctívaní intelektuálové psali a smýšleli o mohutnící úřednické vrstvě, expanzi předměstí a odsud vzešlé populární kultuře, o ženské emancipaci, síle publicistiky, turismu, konzervovaném jídle – a nakonec i o demokracii?

Foto: archiv nakladatelství Academia

John Carey: Intelektuálové a masy

Článek

Britský literární vědec John Carey v knižní studii Intelektuálové a masy. Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880–1939 (přeložila Zuzana Šťastná, Academia 2021) zkoumá texty literárních modernistů v kontextu společenských změn přelomu 19. a 20. století.

Lid se „přemnožil“

Již předem lze odtušit, že by zmínění autoři těžko dostáli současnému ideálu, kdy náš respekt není jen implicitní a povšechný, ale explicitně zaostřuje na různé myslitelné podoby znevýhodnění. Na druhou stranu to, jak dávali modernisté na odiv opovržení vůči masám, jež se hanebně „přemnožily“ a lze od nich očekávat pouze úpadek vysoké kultury, je skutečně zarážející.

Tehdejší intelektuální elity, sycené zvláště četbou Nietzscheho, se nezalekly ani naprosté dehumanizace anonymních mas, jimž podle povahy všelijakých svých osobních pseudofilosofií a mysticismů přisuzovali menší míru tu vědomí, tu životní síly, tu intelektuální vyzrálosti.

Masy byly v jejich očích bacily, děti nebo ženy, vždy něco inferiorního, nevzdělavatelného, jakkoli se elity vlastně neshodly na tom, zda se masy projevují spíše tupě roboticky, nebo zvířecky pudově, a tedy jestli jsou opovrženíhodné pro svou mechanickou poslušnost, nebo živočišnou iracionální nepředvídatelnost.

V dobových textech se dokonce nikoli výjimečně operuje s myšlenkou nutné genocidy „některých typů lidí a národů“ a prorocky se objevují nápady na průmyslové vyvražďování, jež má být zarmucujícím, leč nezbytným dějinným milníkem, kterým lze zvrátit úpadek lidstva jako celku.

V kapitole Wyndham Lewis a Hitler se pak John Carey věnuje zřejmě nejtěsnějšímu spřaženectví mezi anglickým intelektuálem a nacistickým diktátorem, přestože mezi elitou společensky rozkastované koloniální velmoci nebyla víra ve vyšší formu lidství a silného vůdce zdaleka ojedinělá – rozhodně se dnes silně kontroverzně vnímaný Mein Kampf své době nijak zvlášť nevymykal. Na druhou stranu, druhou světovou válku strávil Lewis za Atlantikem a v některých svých názorových extremismech postupně brzdil.

To už ale Carey nezachycuje, jeho zájem je tak trochu zájmem prokurátora, jehož pozornost se upírá pouze k dostatečně nesoudným názorům. Je nicméně pravda, že modernisté jimi rozhodně nešetřili.

Foto: Wikimedia Commons/George Charles Beresford

Britský spisovatel Wyndham Lewis v roce 1929

Carey ostatně nijak hloubkově nepátrá ani v dobových ideových kontextech a jejich proměnách. Nedozvíme se nic o celistvějších motivacích skupiny Bloomsbury a obecně intelektuálním vymezování se vůči viktoriánské éře, jejíž součástí byl rozmach průmyslového kapitalismu, emancipace žen a ekonomický vzestup neurozených diskriminovaných mas, jejichž životní styl nově začal určovat podobu moderního světa včetně všudypřítomné reklamy, zábavního průmyslu, levného bydlení nebo masového cestování.

A pokud Carey v literárních vizích a esejistice detekuje nenávistné postoje, mohl rovnou připomenout třeba i první koncentrační tábory, které začali zřizovat právě Britové během druhé búrské války.

Careyho zkrátka příliš nezajímá, jak moc byl intelektuální snobismus a třídní povýšenost oné malé skupinky spisovatelů zaměňující svá privilegia za zásluhy pevnou součástí moderního státu 20. století, tedy i státu, který si s oporou v kolonialismu, nacionalismu a rasismu nárokoval právo masově zabíjet, vysídlovat nebo uvalovat drastickou pracovní povinnost na celé etnické, národnostní a jiné skupiny obyvatelstva. Anebo zda tento snobismus nebyl jen symbolickým reliktem starého společenského řádu založeného na dědičné nerovnosti.

Jak omezit přístup k literatuře

Že byli modernisté názorovými dětmi své doby, by samo o sobě nebylo až tak překvapivé zjištění. Zajímavějším se to jeví v kontextu interpretační analýzy, která tento antidemokratický moment vnímá jako iniciační impuls pro vznik dodnes vysoce ceněných literárních postupů.

Jak píše John Carey: Intelektuálové samozřejmě nemohli masám doopravdy zabránit v tom, aby se naučily číst a psát. Přístup k literatuře jim ale omezit mohli. Stačilo ji udělat tak složitou, aby jí masy nerozuměly – a přesně to také intelektuálové udělali. Pro počátek 20. století byla charakteristická úporná snaha evropské inteligence vyloučit masy z kulturního života.

Lpění na privilegovanosti skrze nějaký gnosticky zatemňovaný kulturní jazyk, který se v literatuře projevuje především nespojitou narací, žánrovou nečistotou či excentrickou slovní zásobou, představuje taktiku, která v zásadě definuje umění 20. století. Respektive měla takovou moc, že podle ní dějiny umění (nejen literatury) vyprávíme: jako sled experimentů a revolucí.

Foto: Wikimedia Commons/Freddie Phillips

John Carey

Musí být tato intelektuálně sofistikovaná „nečitelnost“ vždy ale nutně výrazem povýšenosti konzervativního názorového mixu, jak to implikuje Carey?

Dějiny ukazují, že ne tak docela: jak nacisté, tak komunisté odvrhli své avantgardy (označované jako „zvrácené“ či „buržoazní“ umění) a ve chvíli získání moci se stali antiintelektuálními. Vytvořili dokonce vlastní apriorně srozumitelné oficiální realistické klasicismy, nebo později pragmaticky napodobovali masovou komerční popkulturu Západu.

Umělecká moderna tak se vší ironií dějin sice destruovala „realistický“ umělecký jazyk starého světa ve chvíli, kdy se jej začaly zmocňovat emancipované masy, zároveň tím ale pomohla upevnit tradiční mechanismy privilegií, čímž se podílela na vzniku totalitárního světa, který se pak obrátil proti ní.

Navíc zdaleka ne všichni modernisté se ztotožňovali s vypjatým přecitlivělým a elitářským individualismem – příkladem nejkřiklavějším může být plebejec James Joyce, jehož Odysseus navzdory své vrstevnatosti představuje dílo značně rouhačské vůči jakékoli myslitelné vznešenosti.

Česká aktualizace

I přes námitky, které se nad Careyho knihou vynořují, se autorovi povedlo ohledat širokou sadu kulturních stereotypů typických pro tehdejší literární elity – a co je mimořádně podivuhodné, tyto stereotypy mají své aktuální blížence, živené současnými českými literáty.

Esej Evy Klíčové: Za českou literaturu radikálnější

SALON

Dodnes jsou mnozí tvůrci (často neváhající dožadovat se prostřednictvím grantů nebo stipendií veřejných peněz) přesvědčeni o své samozřejmé výjimečnosti a rádi deklarují svou lhostejnost k případnému úspěchu u čtenářských mas (píšou takzvaně „pro sebe“), opovržení „příběhem“ nebo lpění na privátních tématech a ignoraci systémových společenských jevů.

Ze současného literárního uvažování zároveň nezmizely (dehonestující) nálepky ženská literatura či červená knihovna, a i mezi autorkami hojně panuje averze vůči feminismu; některé si dokonce otevřeně osvojují tradiční mužské diskurzy, které vnímají jako hodnotnější.

Jestliže kdysi anglický spisovatel George Gissing psal o „feminní demokracii cuchet“, jistě by ani dnes nebyl oslyšen.

„Česká“ literatura je zároveň dosud bezpečně uchráněna vpádu etnických nebo sexuálních menšin: nejznámější „ženský vietnamský“ román napsal Čech, queer literatura představuje izolované výjimky.

A také dnes jsme svědky častého zděšení elit nad životním stylem chudší časti společnosti: jen se už nemluví o konzervách s fazolemi, ale třeba o junk food.

Foto: Libor Galia

Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.

Analogicky s minulostí dnes funguje představa chudých lidí jako těch ošklivých v levném oblečení, kteří se o sebe nestarají a mají vulgární způsoby. Místo hrozby předměstí jen funguje negativní koncept „náplav“, vyloučených čtvrtí, ale i panelových sídlišť.

Paralelu lze vidět rovněž v tom, jak se britští modernisté štítili výdobytků viktoriánské éry. U nás podobnou roli hraje paranoidní antikomunismus, který oživuje koncepty nerovnosti nejen v literatuře, ale i ve společnosti a v politice: viz celý ten postkomunistický obrat směřující k podrývání smyslu rovnostářského státu, nacionalistický étos nebo antimodernismus, aktuálně se projevující strachem z očkování proti covidu či politickými ambicemi katolické církve.

Lze jistě namítnout, že ne každý, jemuž se v našem školství, neúnavně replikujícím ekonomické z(ne)výhodnění, dostalo vzdělání, nutně naplňuje celou sadu zmíněných snobských předsudků.

Na druhou stranu není od věci si uvědomit – a v tom je John Carey mimořádně přínosný –, že také intelektuálové mnohdy patří mezi šiřitele společenské nenávisti, k čemuž využívají též sofistikované kulturní nástroje, mezi něž patří například literární text – skrze ten se pasují do rolí obránců vkusu, nebo dokonce obránců duchovních a kulturních hodnot.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám